Dcera propadla z matematiky. Zavolala jsem do školy učitelce a vysvětlila jí to po po svém

Dcera vždycky patřila mezi průměrné žáky. Nikdy se nehonila za jedničkami, ale snažila se. Proto mě šokovalo, když jednoho dne přišla domů celá zničená a oznámila:
„Mami, propadám z matiky.“

Sedla si ke stolu a rozbrečela se. „Snažím se, fakt jo… ale paní učitelka na mě pořád tlačí. Když něco nevím, řekne, že jsem líná a že to vzdávám.“ To už nebyl jen problém s předmětem. To bylo o tom, jak se k ní někdo chová. A to jsem jako máma nemohla nechat být.

Vybouchla ve mně směs zlosti a bezmoci. Dcera seděla vedle mě a klepala se, protože se bála, že učitelku „naštvu“. „Neboj, nebudu na ni křičet,“ řekla jsem. „Ale budu mluvit jasně.“ Zvedla jsem telefon a zavolala do školy. Učitelka zvedla hovor tónem člověka, který má všechno dokonale pod kontrolou. „Ano, paní… vaše dcera se prostě nesnaží. Neučí se. A matematika není pro každého.“

Zaťala jsem zuby. „Paní učitelko,“ začala jsem klidně, „děti nejsou stroje. A rozhodně se nesnaží méně jen proto, že jim to nejde tak rychle jako jiným.“ Ona si povzdechla. „No jo, ale já mám třicet dětí… nemůžu se věnovat každému extra.“ „Ale můžete ho neurážet,“ odpověděla jsem ostřeji. V tichu, které následovalo, jsem pochopila, že jsem se trefila.

„Poslouchejte,“ řekla jsem pevně. „Moje dcera se bojí chodit na vaše hodiny. Ne kvůli matematice, ale kvůli tomu, jak se k ní chováte. A to není v pořádku. Označovat dítě za líné není výuka. To je pohodlné shazování odpovědnosti.“

Učitelka chvíli mlčela a pak řekla něco, co jsem opravdu nečekala: „Možná… možná jsem byla přísnější, než bylo potřeba.“ To byl první krok. Domluvily jsme se, že dcera bude chodit na konzultace a učitelka jí dá prostor na opravy, místo aby ji hned odepsala.

Hned druhý den dcera přišla domů s tím, že atmosféra byla úplně jiná. Učitelka s ní mluvila normálně, dala jí jasné kroky, co udělat, a dokonce ji pochválila za domácí úkol. „Mami, já to asi zvládnu,“ řekla dcera nesměle.

A o měsíc později? Známka se zlepšila, strach zmizel a najednou matematika nebyla strašák, ale jen obyčejný předmět. Někdy nejde o to „dítěti pomáhat s učením“. Někdy mu musíte jen krýt záda tam, kde je systém příliš tvrdý a málo lidský.
A když to neuděláme my, kdo potom?