Článek
Otázka, která přišla mezi řečí
Byly jsme na návštěvě u babičky odpoledne. Dcera si hrála na zahradě, já pomáhala v kuchyni. Všechno působilo normálně. Večer doma u jídla najednou řekla, že nechápe, proč babička nechce chodit do sklepa. Prý tam chtěla jít pro staré krabice a babička ji zastavila skoro vyděšeně.
Zůstala jsem na chvíli potichu. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Věděla jsem, že babička sklep moc nepoužívá, ale brala jsem to jako zvyk. Řekla jsem dceři, že se jí zeptám. Zavolala jsem jí ještě ten večer. Ze začátku jsme řešily běžné věci. Pak jsem se zeptala na sklep. Chvíli bylo ticho. Řekla jen, že tam nerada chodí. Nic víc. Poznala jsem, že o tom mluvit nechce, a nechtěla jsem tlačit. Celý večer jsem nad tím ale přemýšlela.
Osudný telefonát
Druhý den mi zavolala sama. Řekla, že o tom přemýšlela a že mi to asi říct chce, protože už jsem dospělá a měla bych to vědět. Řekla mi, že když byla malá, sklep sloužil jako úkryt během divokých nálad jejích otce. Její otec často pil a byl agresivní. Nebyl to sklep, jaký známe dnes. Byl tmavý, vlhký a ona tam musela trávit hodiny. Řekla, že tam občas byla zavřená se svou mámou nebo sestrou a poslouchala hádky a křik nad sebou. Nikdy přesně nevěděla, co se nahoře děje, ale věděla, že to není bezpečné.
Řekla, že sklep pro ni nikdy nebyl jen místnost. Byl to pocit bezmoci a strachu. Postupně ho začala úplně ignorovat. Ukládala tam jen věci, které nepotřebovala. Nikdy o tom nemluvila, protože měla pocit, že už je to dávno pryč a nemá smysl to otevírat. Řekla mi, že když viděla, jak tam chce jít moje dcera, úplně ji to rozhodilo. Prý ji na chvíli vrátilo zpátky do dětství.
Den, kdy jsem si všechno uvědomila
Nikdy jsem ji nebrala jako někoho, kdo se něčeho bojí. Vždy působila silně a klidně. Ten telefonát mi ukázal úplně jinou část jejího života. Řekla mi, že nechce, aby se dcera sklepa bála. Jen že sama tam chodit nechce, pokud nemusí. Poprosila mě, ať jí to vysvětlím jednoduše a bez detailů.
Když jsme pak druhý den přišly k ní na návštěvu, viděla jsem, jak stojí u dveří do sklepa a chvíli na ně kouká, než je zavře. Nevypadala vyděšeně. Spíš unaveně. Jako někdo, kdo ví, že některé místnosti člověk opustí, ale ony nikdy úplně neopustí jeho.
