Článek
Den, kdy jsem tam vlastně ani nechtěla jít
Bylo zataženo a foukal studený vítr. Rychle jsem šla zapálit svíčku, ale bylo mi tam zvláštně dobře. Sedla jsem si na lavičku a jen koukala před sebe. Přemýšlela jsem nad běžnými věcmi. Práce, peníze, vztah, únava. Pak jsem uslyšela kroky na štěrku. Myslela jsem si, že někdo jen prochází kolem. Starší paní se zastavila přímo přede mnou a oslovila mě jiným jménem. Podívala jsem se na ni a na vteřinu jsem chtěla říct, že si mě spletla. Jenže jsem to neudělala.
Nevím proč. Možná mě překvapilo, jak jistě to řekla. Jako kdyby si byla naprosto jistá, že jsem ten člověk. Zeptala se mě, jestli jsem v pořádku a že mě dlouho neviděla. Jen jsem přikývla. Bylo to zvláštní, ale zároveň jsem cítila, že ji nechci vyvést z omylu. Posadila se vedle mě, jako bychom se znaly roky. Chvíli jsme seděly potichu. Pak mi řekla, že ví, že poslední roky pro mě nebyly lehké. Řekla, že někdy člověk nosí věci v sobě tak dlouho, až zapomene, jaké to je být klidný.
Rozhovor, který byl krátký, ale silný
Měla klidný hlas. Nezněla jako někdo, kdo dává rady. Spíš jako někdo, kdo něco pochopil už dávno. Pak řekla, že není moje vina, že jsem nemohla zachránit všechno a všechny. Ta věta mě zasáhla víc, než bych čekala. V tu chvíli jsem cítila tlak v krku a měla jsem co dělat, abych nezačala brečet. Nevěděla nic o mém životě. Nebo alespoň myslím. Ptala se mě, jestli už spím lépe a jestli už se tolik nebojím budoucnosti. Odpovídala jsem jen krátce. Spíš jsem ji poslouchala.
Mluvila o tom, že někdy člověk potřebuje slyšet od cizího člověka věci, které od blízkých přijmout nedokáže. Neříkala to jako poučku. Spíš jako zkušenost. Po pár minutách vstala, pohladila mě po rameni a řekla, ať na sebe nejsem tak tvrdá. Pak odešla mezi hroby a už jsem ji neviděla. Seděla jsem tam ještě dlouho. Přemýšlela jsem, jestli jsem ji měla opravit. Jestli jsem měla říct, že nejsem ten člověk, za kterého mě měla.
Vzpomínka, která se vrací v nečekané momenty
Když jsem odcházela z hřbitova, otočila jsem se ještě jednou zpátky. Lidi chodili mezi hroby, zapalovali svíčky, pokládali květiny. Všechno působilo normálně, jako by se nic nestalo. Jen já jsem měla pocit, že si nesu něco, co tam předtím nebylo.
Od té doby si na ten den vzpomenu vždy, když mám pocit, že něco nezvládám. Někdy při obyčejných věcech, třeba když sedím v tramvaji nebo stojím ve frontě v obchodě. Ne kvůli tomu, že bych věřila na osud nebo znamení. Spíš kvůli tomu zvláštnímu pocitu, že někdy se člověk ocitne na správném místě ve chvíli, kdy o tom vůbec nepřemýšlí. A někdy mě napadne, jestli ta paní po cestě domů nepřemýšlela nad tím, proč jsem ten den působila jinak než obvykle, a jestli si taky na chvíli nebyla jistá, koho vlastně potkala.
