Článek
Rychlá pračka
Přišla jsem domů docela unavená a chtěla jsem mít vypráno co nejdřív. V domě máme společnou prádelnu v suterénu a většinou tam bývá klid. Ten den tam nikdo nebyl, což mi přišlo ideální. Naházela jsem prádlo do pračky, nastavila program a šla zpátky nahoru. Když pračka doprala, sešla jsem dolů znovu a přehodila jsem věci do sušičky. Normálně tam počkám, ale tentokrát mi volala kolegyně z práce. Řešily jsme něco, co nešlo odložit. V půlce hovoru jsem si říkala, že si pro prádlo hned dojdu. Jenže jsem hovor ukončila, šla domů a úplně jsem na to zapomněla.
Asi kolem osmé večer mi přišla zpráva od majitele domu. Psal, jestli jsem náhodou dnes nepoužívala sušičku. V tu chvíli mi to došlo. Úplně se mi stáhl žaludek. Okamžitě jsem věděla, že jsem prádlo nechala dole. Odepsala jsem, že ano, a omluvila jsem se. Doufala jsem, že prádlo jen někdo vyndal a položil stranou. Jenže další zpráva už byla horší. Psal, že si někdo stěžoval, protože kvůli mně nemohl sušičku použít a že moje věci musel vyndat on sám. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem snad udělala něco mnohem horšího než jen zapomněla prádlo.
Nejhorší moment byl druhý den
Druhý den ráno jsem šla do práce a potkala sousedku z vedlejšího patra. Normálně se jen pozdravíme, ale tentokrát se na mě podívala tak zvláštně a zeptala se, jestli už mám prádlo ze sušičky. Snažila jsem se tvářit normálně, ale cítila jsem, jak rudnu. Řekla jsem, že už ano a že mě to mrzí. Ona jen řekla, že se to může stát, ale ten tón mi napověděl, že se to asi řešilo víc, než jsem čekala.
Celý den jsem na to myslela. Přitom to byla tak obyčejná věc. Zapomenuté prádlo. Nic zničeného, nic rozbitého. Jen pocit, že jsem byla za tu, co blokuje ostatní a ještě musí někdo řešit její věci. Nejvíc mě překvapilo, jak moc mě to zasáhlo. V práci řeším mnohem větší problémy. Tady šlo jen o sušičku. Ale bylo v tom něco osobního. Představa, že někdo cizí vytahuje moje prádlo, skládá ho a ještě si u toho říká něco nepříjemného.
Jak trapně jsem si připadala
Večer jsem šla do prádelny znovu. Potřebovala jsem ještě vyprat ručníky. Měla jsem pocit, že tam snad nechávám stopu, že všichni vědí, že to byla moje chyba. Přitom tam nikdo nebyl a bylo to úplně tiché. Když jsem zapínala pračku, kontrolovala jsem čas snad třikrát. Nastavila jsem si budík do mobilu a pro jistotu ještě druhý.
Ten večer jsem pak seděla doma a přemýšlela, jak rychle se z obyčejné rutiny může stát situace, na kterou člověk nechce vzpomínat. A stejně jsem věděla, že pokaždé, když teď půjdu do sušičky, vybaví se mi přesně ten okamžik, kdy jsem večer četla tu zprávu a v hlavě si opakovala jediné. Jak jsem na tohle mohla zapomenout.
