Článek
Pokoj v garáži
Naše garáž byla vždycky místo, kam jsme chodili maximálně pro kolo, nářadí nebo krabici s vánočními ozdobami. Proto mě začalo zarážet, když tam dcera začala trávit celé večery. „Dělám tam věci do školy,“ odbyla mě pokaždé. Zeptala jsem se, jestli se učí, kreslí nebo jen potřebuje klid. Odpověď byla vždy stejná: „Mami, nech to být.“
Jako rodič nechcete špehovat, ale když se garáž rozsvěcí pravidelně od sedmi do půlnoci a vaše dcera si s sebou nosí prodlužovačku a batoh, začne vám v hlavě blikat výstraha.
Faktura
Jednoho dne dorazila faktura za elektřinu. Sedla jsem si ke stolu, rozbalila ji a… málem jsem spadla ze židle. Částka byla skoro o polovinu vyšší než obvykle. „To je omyl,“ řekla jsem manželovi. „Není,“ odpověděl klidně. „Někdo tu bere elektřinu jak malej závod.“
A pak mi to došlo. Garáž. Světla, nabíječky, možná topení. Říkala jsem si: Co tam může proboha tak dlouho dělat? Rozhodla jsem se tentokrát nejít po špičkách. Večer jsem otevřela dveře do garáže. Myslela jsem, že mi vybuchne hlava. Celá garáž byla přestavěná na… malou „hernu“.
Přistižena při činu
Prodlužovačky natažené jak pavučina. Počítač, který vypadal, že pamatuje ještě jejího strejdu. Stará televize připojená ke konzoli, kterou našla někde ve sklepě. Na zemi matrace, plechovky s energetickými nápoji a kabely, kam oko dohlédlo.
Dcera seděla u stolu se sluchátky na uších a ani si nevšimla, že jsem vešla.
Když mě konečně zaznamenala, vyskočila: „Mami, nelekej se, já ti to vysvětlím!“ Ukázalo se, že chtěla vlastní „prostor“. „V pokojíčku to nejde. Všichni chodíte, pořád něco řešíte… já chci mít klid. A tady si můžu pustit hudbu, hrát, dělat svoji tvorbu.“
Nová pravidla
Podívala jsem se na ten elektrický chaos kolem ní. „A to tě nenapadlo říct nám to normálně?“ „Vy byste mi to nedovolili,“ řekla přesvědčeně. Možná měla pravdu. Ale stejně mě vytáčelo, že za její „klid“ jsme právě zaplatili dvojnásobek elektřiny.
„Podívej,“ řekla jsem jí, „chápu, že chceš svůj prostor. Ale garáž spálí tolik elektřiny, že bychom brzy mohli bydlet pod mostem. Takže domluva: můžeš tu být, ale jen s mírou. A žádné topení, žádné staré žárovky a žádné tři zařízení najednou.“
Dcera to nejdřív skousávala těžko, ale nakonec přikývla. A poprvé za dlouhou dobu jsme se nebavily jako dítě a rodič, ale jako dva lidé, kteří se snaží najít společnou řeč. A faktura? Další měsíc už byla zase normální.
