Článek
Cizí věci
Náš sklep je malá místnost, kam se sotva vejde lednička na zavařeniny, pár krabic a sezónní věci. Proto mě překvapilo, když jsem si všimla, že se tam objevila stará židle, botník a několik igelitových tašek, které rozhodně nebyly naše. Nejdřív jsem si myslela, že to tam nechal manžel. Ale ten jen zakroutil hlavou.
A pak jsme ji potkali na chodbě, sousedku z prvního patra. „Jo, to jsem tam dala já,“ řekla naprosto samozřejmě. „Mám teď doma málo místa.“
Stála jsem tam a doufala, že dodá „jen na chvilku“ nebo „omlouvám se“. Jenže ona pokračovala: „Vy tam stejně nic nemáte, tak vám to nevadí, ne?“ Vadilo. A hodně.
Pokus o domluvu
Snažila jsem se to vyřešit po dobrém. „Prosím, sklep je náš. Potřebujeme tam mít svoje věci. Nemůžete tam odkládat věci bez dovolení.“ Sousedka se jen usmála: „Ale vždyť vám to neubírá místo. Já to tam mám opravdu jen na pár dní.“
Jenže z pár dní se stal týden. A z týdne skoro měsíc. Věcí přibývalo, plastové bedny, starý koberec, dokonce i rozbitá lampička. Když jsem ji znovu poprosila, ať si to odnese, mávla rukou: „Já to uklidím, nebojte. Teď nemám čas.“ To „nemám čas“ mě dopálilo. Můj čas se nepočítá? Můj sklep také ne? Když jsem si postěžovala manželovi, jen si povzdechl: „Jestli to nepochopí po dobrém, pochopí to jinak.“
Konec trpělivosti
Jednoho sobotního rána šel manžel do sklepa pro nářadí. Vrátil se po deseti minutách rudý v obličeji. „Tak tohle už ne,“ pronesl. Sousedka tam mezitím přidala další tašku plnou oblečení. Zabrala už skoro půl našeho sklepa. Manžel otevřel dveře, všechny její věci vyndal ven na chodbu a pečlivě je vyskládal před její byt. Ne poškozené, ne rozházené, ale jasně viditelné.
Zazvonil. Sousedka otevřela v županu, vlasy rozcuchané, výraz pohoršený. „Co to má znamenat?“ vyjela. Manžel klidným hlasem odpověděl: „Tohle je náš sklep. Vaše věci tam už nikdy nepůjdou.“
Nové pořádky
Zadívala se na něj, chtěla něco odseknout, ale nakonec jen vzala první tašku a zabouchla dveře. Od toho dne se do našeho sklepa neodvážila schovat ani jedinou věc. Na chodbě se sice tváří, že nás nevidí, ale to nám nijak nevadí.
A já jsem pochopila: některé lidi slušně požádáte jednou, dvakrát… a pak už prostě musí přijít důrazný krok, aby pochopili, že hranice platí pro všechny.
