Článek
Dětské hřiště za domem
Za domem máme menší dětské hřiště. Jsou na něm nějaké houpačky, domeček a dva stoly s lavicemi k odpočinku. Opravdu to není moc velké, ale v okolí je to jediné hřiště, takže se tam schází celá ulice a pro děti je to ráj. Každé odpoledne je to stejné, občas smích, občas pláč a někdy taky malá hádka mezi dětmi. Jediná vada na kráse je dům, který stojí hned vedle hřiště. Bydlí v něm seniorka, které hřiště opravdu vadí.
Je to vlastně taky každodenní rutina. Děti vběhnou na hřiště a většinou do pěti, deseti minut se ozve hlas té seniorky, která dává dětem kázání. Buď jsou moc hlučné nebo roznáší nepořádek k jejímu domu a nebo jí k domu vletí míč. Někdy křičí z okna a někdy vyjde i před dům a křičí z verandy. Děti se z počátku bály, ale postupem času si na to zvykly a teď si na ni ukazují a smějí se.
Dárek od nepřítele
Jednoho dne se však stalo něco nečekaného. Začalo to vlastně jako pokaždé. Děti si hrály a paní vyšla před dům a něco jim říkala. Po chvíli šla blíže k hřišti a poté dokonce vešla na hřiště a začala zase křičet na děti, aby se zklidnily a nebyly tak hlučné. Pobaveně jsem to sledovala, protože mi přišlo, že se nemůže stát nic vážného. Potom ale se jedna holčička najednou zvedla od stolu a šla k seniorce.
Úplně jsem se do té situace vžila a otevřela si okno dokořán, abych to vše slyšela. Holčička vytáhla papírovou růži, kterou s kamarádkou skládala u stolu a dala ji té rozzuřené paní a řekla: „Promiňte, že jsme tak hluční, ale my to tu máme tak rádi.“ Seniorka ztuhla a nic neříkala. Jen se držela na holčičku a držela papírovou kytku v ruce.
Osamění mění lidi
Holčička se dívala na paní a ještě řekla: „Nechcete si jít kreslit a skládat s námi?“ Seniorka se najednou pousmála, vzala holčičku za ruku a šla si s ní sednout ke stolu. Beze slov a bez dalšího nadávání a křiku. Seděla tam s nimi asi 20 minut a poté odešla. Od toho dne už na děti nikdy nekřičela a když jsem ji viděla, vždy stála u okna a s úsměvem pozorovala děti. Občas jim dokonce donesla pití a kousek buchty, kterou upekla. Je zvláštní jak samota může měnit lidi. Za tou paní skoro nikdy nikdo nejezdí a asi jí společnost chybí. Ve skutečnosti je to asi hodná babička, která je prostě jen sama.
