Hlavní obsah
Příběhy

Důchodkyně si stěžovala na hluk z dětského hřiště. Děti jí daly nečekanou lekci

Foto: Freepik/freepik.com

Seniorka, která bydlela hned vedle hřiště, si neustále stěžovala na dětský smích a hluk. Až jednou přišla přímo za nimi a křičela na ně. Nečekala ale, že právě jí děti odpoví takovým způsobem.

Článek

Dětské hřiště za domem

Za domem máme menší dětské hřiště. Jsou na něm nějaké houpačky, domeček a dva stoly s lavicemi k odpočinku. Opravdu to není moc velké, ale v okolí je to jediné hřiště, takže se tam schází celá ulice a pro děti je to ráj. Každé odpoledne je to stejné, občas smích, občas pláč a někdy taky malá hádka mezi dětmi. Jediná vada na kráse je dům, který stojí hned vedle hřiště. Bydlí v něm seniorka, které hřiště opravdu vadí.

Je to vlastně taky každodenní rutina. Děti vběhnou na hřiště a většinou do pěti, deseti minut se ozve hlas té seniorky, která dává dětem kázání. Buď jsou moc hlučné nebo roznáší nepořádek k jejímu domu a nebo jí k domu vletí míč. Někdy křičí z okna a někdy vyjde i před dům a křičí z verandy. Děti se z počátku bály, ale postupem času si na to zvykly a teď si na ni ukazují a smějí se.

Dárek od nepřítele

Jednoho dne se však stalo něco nečekaného. Začalo to vlastně jako pokaždé. Děti si hrály a paní vyšla před dům a něco jim říkala. Po chvíli šla blíže k hřišti a poté dokonce vešla na hřiště a začala zase křičet na děti, aby se zklidnily a nebyly tak hlučné. Pobaveně jsem to sledovala, protože mi přišlo, že se nemůže stát nic vážného. Potom ale se jedna holčička najednou zvedla od stolu a šla k seniorce.

Úplně jsem se do té situace vžila a otevřela si okno dokořán, abych to vše slyšela. Holčička vytáhla papírovou růži, kterou s kamarádkou skládala u stolu a dala ji té rozzuřené paní a řekla: „Promiňte, že jsme tak hluční, ale my to tu máme tak rádi.“ Seniorka ztuhla a nic neříkala. Jen se držela na holčičku a držela papírovou kytku v ruce.

Osamění mění lidi

Holčička se dívala na paní a ještě řekla: „Nechcete si jít kreslit a skládat s námi?“ Seniorka se najednou pousmála, vzala holčičku za ruku a šla si s ní sednout ke stolu. Beze slov a bez dalšího nadávání a křiku. Seděla tam s nimi asi 20 minut a poté odešla. Od toho dne už na děti nikdy nekřičela a když jsem ji viděla, vždy stála u okna a s úsměvem pozorovala děti. Občas jim dokonce donesla pití a kousek buchty, kterou upekla. Je zvláštní jak samota může měnit lidi. Za tou paní skoro nikdy nikdo nejezdí a asi jí společnost chybí. Ve skutečnosti je to asi hodná babička, která je prostě jen sama.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz