Článek
Návštěva oblíbeného podniku
Byl to obyčejný sobotní večer. S manželem jsme se po dlouhé době rozhodli zajít si na večeři do malé hospody, kam jsme kdysi chodívali často. Uvnitř to vonělo smaženým sýrem, česnekem a čepovaným pivem, prostě typická česká klasika. Všechno bylo obsazené, jen v rohu zůstával volný čtyřmístný stůl. Vyrazili jsme k němu s úsměvem, že máme štěstí.
Než jsme si stihli sundat kabáty, objevil se u nás hospodský, podsaditý chlap s utěrkou přes rameno a výrazem, že má vše pod kontrolou. „Tenhle stůl je jen pro štamgasty,“ oznámil nám bez úvodu. „Aha,“ odpověděl manžel klidně. „A kdy přijdou?“ „To nevím,“ odsekl. „Ale kdyby přišli, museli bychom vás přesadit.“ Rozhlédli jsme se, ale jinde nebylo místo. „Takže nemůžeme zůstat?“ zeptala jsem se. „Ne, tohle místo je rezervované,“ zopakoval a odkráčel, jako by vyřídil samozřejmost.
Tohle jsou ti štamgasti
Stáli jsme uprostřed hospody, trochu trapně, s jídelními lístky v ruce. Už jsme chtěli odejít, když si všimnu, že u onoho „štamgastského“ stolu nikdo nesedí. Minuty plynuly. Přišli noví hosté, usadili se jinde, obsluha nosila piva, ale onen stůl zůstával prázdný. Po dvaceti minutách se vrací hospodský, položí si na stůl pivo, natáhne se a pohodlně si sedne.
„Tak štamgasti dorazili,“ šeptl manžel ironicky. Nemohla jsem se nesmát. Zřejmě jsme byli svědky situace, kdy si hospodský vyhradil stůl jen pro sebe. Když si všiml, že ho pozorujeme, rozpačitě odvrátil pohled a dělal, že listuje v účtech.
Kdo se směje naposled
Rozhodli jsme se odejít, ale při placení jsem se na něj usmála a řekla: „Příště si rezervujeme ten stůl pro štamgasty. Vidím, že je tam dobrá společnost.“ Na okamžik zrudl a odpověděl: „To se omlouvám, myslel jsem, že ještě někdo přijde.“ „Jistě,“ odpověděl manžel, „ale nakonec jste přišel vy.“
Když jsme odcházeli, pár hostů se potichu smálo. A hospodský? Jen sklopil oči a dělal, že má práci s půllitry. Ten večer jsme nakonec skončili v malé pizzerii o pár ulic dál, kde jídlo bylo lepší, obsluha milá, a hlavně nikdo nedělil lidi na „štamgasty“ a „ty ostatní“. A když jsme si přiťukli vínem, manžel řekl: „Víš, co je nejlepší? Že aspoň někde stoly patří všem.“
