Článek
Chytrá technika, co není pro každého
Já vím, nejsem žádný ajťák. Mám základku, dřív jsem dělala v konzervárně a teď si doma pěstuju rajčata na balkoně. Ale jednu věc vám povím – kdo chce, ten se naučí. Už pár let si v Kauflandu pípám věci sama. Učily mě to vnučky, ze začátku jsem si připadala jak marťan, ale časem mi to začalo jít. Je to jako s vařením – když se nebojíš, zvládneš guláš i svíčkovou. A já se nebojím.
No a minulý týden se stalo něco, na co jen tak nezapomenu. Stála jsem ve frontě u samoobslužných pokladen a za mnou se šinul takovej pán – vousy jak z reklamy na whisky, na nose brýle, v ruce ledabyle držel krabičku čaje a pod paží tablet nebo co. Už z něj na dálku táhla univerzita.
Fronta se nehýbá a pan doktor začíná šilhat
Pokladna jedna nefungovala, u druhý paní zjevně poprvý v životě pípala jogurt, a tak jsem mu nabídla, ať jde přede mě, když má jen jeden čaj. Poděkoval a přistoupil k pokladně. A pak to začalo.
Stál tam, mžoural na obrazovku jak sova do reflektoru, ťukal na displej, zavadil o pomocný pult, otočil čaj čárovým kódem dolů, pak nahoru, a furt nic. Začal se potit, evidentně nervózní. V tu chvíli si všiml, že ho pozoruju. „Omlouvám se, já to asi… neumím,“ řekl. A já mu povídám, ať uhne, že mu to ukážu.
Píp a hotovo
Přistoupila jsem, jakobych snad byla nějaká expertka z Amazonu. Vzala jsem ten jeho čaj, píp, dala na váhu, zmáčkla „Zaplatit“, vložila kartu, píp, hotovo. Než bys řekl „diplomová práce“. On tam stál s pusou dokořán. Poděkoval a ještě mi mezi dveřmi řekl, že je internista a že tohle je na něj prostě moc moderní.
A já? Já šla domů, ale v duši mi to hřálo. Ne protože bych ho chtěla zesměšnit. Ale protože jsem si připadala, že na tom světě ještě pořád něco umím. Že i když mám jen základku, nejsem úplně mimo.
Co mě to naučilo
Je mi 72 a vím, že člověk se nikdy nemá přestat učit. Nezáleží, co máš na papíře, ale co máš v hlavě a v srdci. Ten doktor určitě zachraňuje životy a já jen pěstuju okurky a řeším, kdy je v Lidlu máslo v akci. Ale když dojde na pokladnu bez prodavačky, tak sorry, tam jsem šéfka já.
A víte co? Doma jsem si za odměnu uvařila kafe, pustila rádio a jen tak si sedla s úsměvem. V hlavě mi běželo, jak je to krásný, když se svět na chvilku obrátí naruby a i malá seniorka může pomoct někomu, kdo jindy pomáhá druhým.
Takže, milý pane doktore – kdybyste zas jednou bojoval s automatem, nebojte se ozvat. Já pípám rychleji než vaše diagnóza.
