Článek
Příběh začíná celkem nevinně
Přiletěla jsem s partou kamarádek na dovolenou. Taková ta klasika – all inclusive, slunce, moře, lehátka, piña colada a předsevzetí, že letos fakt vypnu. První ráno jsme vstaly celkem brzy, natěšený jak školáci před školním výletem. V devět jsme už byly u bazénu. Jenže ouha – všechna lehátka „obsazená“. A teď to hlavní – nikde ani noha.
Jenom ručníky. Na každým lehátku, v pravidelných rozestupech, jak kdyby si to tam zamlouvala organizovaná skupina. Sedly jsme si bokem na dlaždičky, protože co taky jiného, že jo. Půl hodiny čekání a nikdo nikde. Začínám bublat. Po hodině už si připadám jak idiotka, která sleduje lehátka jako hlídač parkoviště. A pořád nic.
Ten moment, kdy pohár přeteče
Ve chvíli, kdy se jedno z těch „obsazených“ lehátek uvolnilo (ručník spadl na zem), rozhodla jsem se. Vstala jsem, zvedla ten ručník, mrskla s ním do kouta a lehla si. A světe div se – do pěti minut se přiřítila jedna z těch neviditelných majitelek. S výrazem, jako bych jí ukradla klíče od pokoje a ještě vypila minibar.
„Tohle je moje místo,“ spustila na mě. A já? V klidu. Usmála jsem se a povídám: „Ale vy jste tu nebyla. A to lehátko není vaše. To je hotelový.“ Jenže ona dál: že si ho ráno obsadila a šla na snídani. No jo, snídaně. Jasně. A pak možná dvacet minut v moři. A pak drink. A pak asi výlet, ne?
Když se mi pokusila ručník položit zpátky na nohy, vrátila jsem jí ho do ruky. Nehodlám se hádat, ale nehodlám ani znovu ustoupit. Tohle není parkování v centru, kde se musíte modlit, že vám někdo neodtáhne auto. Tohle je lehátko. Na slunci. Pro lidi, co ho chtějí používat.
Proč to vlastně řeším?
Protože mě fakt štve, jak se z dovolený stává přehlídka arogance. Ručníky jako vlaječky – tady vládne Němec, tady Britka, tady rodinka z Ostravy. A když náhodou ručník zůstane bez dozoru moc dlouho, tak ne že si tam lehneš – to už tě rovnou sežerou očima. Jako kdyby v hotelových pravidlech stálo, že ručník znamená rezervace s platností do konce týdne.
A víš co? Měla jsem z toho celou dovolenou malý morální dilema. Nejsem zlá. Nepřevracím dětem bábovičky. Ale vadí mi nespravedlnost. A když si někdo myslí, že ručník je víc než člověk, tak sorry. Udělám si místo. Ne proto, že bych chtěla být zlá. Ale proto, že chci být fér. A když chci lehátko, tak si ho taky reálně chci užít – ne na něj koukat z dlažby. A pointa? Dva dny nato mě přišla ta stejná paní pozdravit. Omluvila se. Prý že jsem měla pravdu. Že si to taky uvědomila. Dokonce mě pozvala na drink. Vyměnily jsme si čísla. A dneska si občas napíšeme. Není to úplně klasickej konec – ale je to konec s úsměvem. A taky malá připomínka: chovejme se na dovolené jako lidi. Ne jako vlajky.
