Článek
Děti jsou děti
V domě bydlíme už osm let a vztahy se sousedy byly vždycky spíš neutrální, ale zároveň slušné. Pozdravy, pár vět ve výtahu, občas výměna koláčů nebo vyzvednutý balík, když nejsme doma. Jenže poslední měsíce jsem si začala všímat změny. Lidé, kteří dřív pokývli hlavou, najednou odvraceli pohled. Dveře se přede mnou zavíraly dřív, než jsem k nim došla. A i ti, co dřív byli vstřícní, se najednou chovali, jako bych neexistovala.
Nechápala jsem proč. S nikým jsme se nepohádali, nic jsme neprovedli. Začala jsem to brát osobně, ale hlavně jsem to vůbec nechápala. Jednoho dne ke mně přišla starší sousedka z přízemí a řekla mi napřímo, že bychom si měli promluvit o tom, jak se náš syn chová venku. Prý se k ní doneslo, že je drzý, hlučný a že otravuje děti na hřišti.
Trošku přitažené za vlasy
Byla jsem v šoku. Náš syn je v pubertě, ale podle mě se chová normálně. Ano, má silné názory, občas odsekne, ale nikdy jsme neměli problém s tím, že by někoho urážel nebo obtěžoval. Když jsem se ho na to zeptala, nejdřív se urazil, že mu nevěřím. Pak mi popsal, že na hřišti vznikly hádky s dětmi z jiného vchodu, když hráli fotbal, protože mu děti poničily míč, který byl jeho. Ještě ho provokovali a on jim to prostě vrátil stejnou mincí.
Nikdo si ale nestěžoval přímo nám, ale děti to asi řekly svým rodičům a ty se na nás pak obrátili zády. A tak vznikl obrázek drzého kluka, který křičí po dětech a dělá ostudu rodičům. Z pár křiklavých momentů se stalo něco, co se přetřásá po celém sídlišti. Ale já si myslím, že to je prostě dětství. Když jsme byli malí, tak jsme se přece mezi sebou často hádali a občas i poprali.
Neřeším to
Zkusila jsem to řešit. Mluvila jsem s několika sousedy, snažila se vysvětlit situaci. Někde jsem narazila na pochopení, jinde jen pokrčili rameny, že je to vlastně nezajímá. Zjistila jsem, že jakmile se jednou něco řekne, je těžké to vyvrátit a vysvětlit. Nejvíc mě mrzelo, že se to všechno děje za jeho zády. Nikdo za námi nepřišel, jen šeptanda a odvrácené pohledy.
Syn už na hřiště nechodí. Ne proto, že bychom mu to zakázali, ale proto, že cítí, že je tam nevítaný. A já cítím totéž, jen ne na hřišti, ale u nás v domě. Už nečekám, že se všechno vrátí do starých kolejí, ale doufám, že jednou lidé pochopí, že i děti dělají chyby.
