Článek
Záhada prázdné lednice
Celé dopoledne jsem se těšila na lasagne, které jsem si večer s láskou připravila. V naší firemní kuchyňce panuje nepsané pravidlo, že co je v krabičce se jménem, na to se nesahá. Když jsem ale v poledne otevřela lednici, moje místo zelo prázdnotou. Nejdřív jsem si myslela, že jde o omyl, ale pak jsem u stolu uviděla kolegyni, jak si s naprostým klidem vychutnává poslední sousta mého jídla.
Když jsem k ní přišla a slušně se zeptala, proč jí můj oběd, jen pokrčila rameny a s plnou pusou mi oznámila, že vypadal hrozně dobře a ona si ráno zapomněla peněženku. Žádná omluva, žádná snaha o kompenzaci, jen arogantní úšklebek a věta, že se z toho přece nestřílí. Zůstala jsem stát s prázdným žaludkem a pocitem, že se mi někdo právě vysmál do obličeje uprostřed kanceláře.
Šéfova studená sprcha
Rozhodla jsem se, že tohle nenechám jen tak. Nešlo o ty těstoviny, šlo o princip a respekt k cizímu vlastnictví. Šla jsem za šéfem v naději, že jako vedoucí týmu jasně nastaví hranice. Jenže to, co následovalo, mě šokovalo víc než ta krádež. Šéf ani nezvedl hlavu od monitoru, a když jsem mu situaci vylíčila, jen otráveně vydechl.
Řekl mi, že máme před sebou důležitý kvartální projekt a že ho neuvěřitelně zdržuji řešením naprostých hloupostí. Prý se chovám jako malé dítě v mateřské školce a měla by se mi vrátit profesní soudnost. Podle něj je takový spor pod jeho úroveň a já bych měla být ráda, že mám práci, místo abych dělala scény kvůli jedné krabičce s masem. Jeho nezájem a bagatelizace mého problému mě zasáhly hlouběji než drzost kolegyně.
Konec týmového ducha
V tu chvíli mi došlo, v jakém prostředí vlastně trávím deset hodin denně. Pokud vedení schvaluje drobné krádeže a agresivní chování kolegů označuje za malichernost, pak je něco shnilého v celém systému. Vrátila jsem se ke svému stolu, zatímco se kolegyně v kuchyňce dál vesele smála. Už jsem v nich neviděla spolupracovníky, ale skupinu lidí, pro které slovo integrita nic neznamená.
Ten den jsem poprvé otevřela pracovní portály a začala si hledat místo tam, kde si lidé neberou cizí věci a kde nadřízení chápou, že i ty nejmenší křivdy tvoří základy budoucího konfliktu. Když jsem odpoledne odcházela, kolegyně na mě ještě provokativně zamávala svou prázdnou plastovou miskou. Jen jsem se pousmála, protože jsem už věděla, že příští týden na mém místě uvidí jen prázdnou židli a výpověď na šéfově stole. Některé lekce stojí za jeden ztracený oběd, protože vám otevřou oči dřív, než v tom toxickém bahně utonete úplně.
