Článek
Krásný stůl
Do bazarů a starožitnictví chodím ráda, hlavně kvůli nábytku. Člověk tam občas najde kousky, které mají duši. Tentokrát jsem šla jen ze zvědavosti a v rohu, mezi starými židlemi a vitrínou s porcelánem, jsem uviděla dřevěný stůl s krásně vyřezávanýma nohama. Byl trochu poškrábaný, ale jinak pevný a za dobrou cenu. Prodavač říkal, že pochází z jedné staré vily, kterou nedávno vyklízeli.
Neřešila jsem původ ani historii, prostě se mi líbil. Zaplatila jsem, nechala ho přivézt domů a postavila ho do obýváku. Plánovala jsem ho jemně přebrousit a nalakovat, ale než jsem se k tomu dostala, chtěla jsem ho aspoň očistit. Začala jsem ho utírat hadříkem a při tom jsem si všimla zvláštní mezery mezi dvěma deskami.
Dopis a krabička
Mezera na první pohled vypadala spíš jako běžná prasklina ve dřevě, ale když jsem ji prozkoumala blíž, zjistila jsem, že to není prasklina, ale takový miniaturní úložný prostor. Něco jako opravdu tenký šuplíček. Z boku čouhal kousek látky. Zkusila jsem za něj zatáhnout a jak jsem zatáhla, tak vyjela malá přihrádka, ve které byly nějaké papíry a malá krabička.
Papíry byly nažloutlé a psané rukou. Jeden z nich byl dopis datovaný rokem 1942. Psala ho žena jménem Marie svému manželovi. Popisovala mu, jak musela opustit dům, že schovala některé věci v nábytku a že věří, že se jednou najdou. V krabičce byly tři prstýnky, jeden starý klíč a zažloutlá fotografie malé holčičky.
Stůl toho zažil víc než dost
Seděla jsem v obýváku, držela jsem ty věci v rukou a najednou ten stůl přestal být jen nábytkem. Byl němým svědkem osudů lidí, kteří kdysi žili v příšerné době. Nevěděla jsem, co s tím. Nešlo to jen schovat zpátky. Zavolala jsem do bazaru a zkusila zjistit, odkud stůl pochází. Po několika dnech se mi ozvali, že vila, odkud byl odvezen, patřila jedné židovské rodině, která celá vymřela během války.
Rozhodla jsem se předat dopisy a krabičku s prstýnky do místního muzea. Ne kvůli hodnotě, ale kvůli příběhu. Stůl jsem si nechala a pořád stojí v obýváku. Už ho ale nevnímám jako kus nábytku z druhé ruky. Dnes se na něj dívám jako na něco jedinečného a při pohledu na něj na mě vždycky dýchne historie.
