Článek
S kamarády na fotbal
Byl pátek večer a manžel přišel s obvyklou větou: „Dneska jdeme s klukama na fotbal.“ Nebylo to nic nového, zápasy sledovali skoro každý týden, takže jsem neměla důvod mu nevěřit. Oblékl se, vzal šálu s logem svého oblíbeného týmu a s úsměvem mi zamával ode dveří.
Jenže něco na jeho chování bylo zvláštní. Byl přehnaně milý, až podezřele. A když odcházel, měl na sobě košili, kterou si obvykle nebral ani do práce, natož na stadion. Řekla jsem si ale, že ho nebudu podezírat. Každý má právo na trochu volného času. Jenže pravda se ukázala sama.
Hlasová zpráva
O pár hodin později mi přišla od něj zpráva. Otevřela jsem ji a pustila hlasovou nahrávku. „Zlato, jsem na fotbale, hrozný hluk, tak ti jen chci říct, že všechno je v pohodě,“ říkal. Jenže hned po té větě bylo slyšet něco, co mu podrazilo nohy, ženský smích. A nebyla to žádná žena vedle něj na stadioně. Byl to smích, který byl tichý a provokativní.
Pak jeho hlas pokračoval, tentokrát už si myslel, že nenahrává, jak se směje a říká: „Přestaň, ještě to pošlu.“ A v tu chvíli se nahrávka utnula. Zůstala jsem stát s mobilem v ruce a s pocitem, že mi někdo vylil ledovou vodu za krk.
Zapírání
Když se vrátil domů, čekala jsem ho v obýváku. „Tak jaký byl fotbal?“ zeptala jsem se klidně. „Super,“ odpověděl bez mrknutí oka. „Vyhráli jsme.“ „A kolik to skončilo?“ zeptala jsem se. „Dva jedna,“ řekl okamžitě. Výsledek odpovídal, ale já věděla, že na žádném fotbalu nebyl.
Podívala jsem se mu do očí a přehrála mu nahrávku. Zbledl. „To není, jak to vypadá,“ začal koktat. „Tak jak to vypadá?“ zeptala jsem se. „Byl jsem s kamarádkou z práce… jen na víně. Nechtěl jsem, aby ses zlobila.“
Důvěra je pryč
Neřvala jsem. Jen jsem vstala a řekla: „Nejde o fotbal, ani o tu ženskou. Jde o to, že jsi mě chtěl obelhat a udělat ze mě blbce.“ Odešla jsem do ložnice a nechala ho stát v tichu. Ráno se omlouval, psal dlouhé zprávy, sliboval, že to byla jen hloupá lež.
Možná byla. Ale i hloupá lež dokáže zničit něco, co se buduje roky. Od té doby, kdykoliv slyším hlasovou zprávu, mám chuť ji radši neposlouchat. Protože někdy i pár vteřin pravdy bolí víc než celé roky lží.
