Článek
Další dárky a nový pocit
Když mi manžel přinesl první kus oblečení, byla jsem upřímně potěšená. Nikdy nebyl typ, který by řešil módu. O to víc mě překvapilo, že si všiml velikosti, barev i střihu. Řekl, že mě v tom viděl a že by mi to slušelo. Vzala jsem to jako známku zájmu. Něco, co ve vztahu po letech potěší víc než kytka.
Oblečení začalo přibývat. Šaty, kabát, boty. Všechno mělo podobný styl. Elegantní, ženský, trochu jiný, než na jaký jsem byla zvyklá. Říkala jsem si, že mi chce pomoct změnit šatník. Možná mě vidí jinak než já sama sebe. Zkoušela jsem to přijmout. Chválil mě, když jsem si to oblékla. Říkal, že mi to sluší. Jenže něco mi na tom začalo být nepříjemné.
Věta, která to pokazila
Zlom přišel nenápadně. Při jedné poznámce o tom, jak v těch šatech působím, dodal, že přesně takhle se oblékala jeho bývalá. Že ten styl měl vždycky rád. Neřekl to zle. Spíš samozřejmě. Jako by šlo o informaci, kterou bych měla vědět. V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Najednou mi došlo, že ty dárky nejsou o mně.
Začala jsem se na sebe dívat jinak. V zrcadle jsem neviděla sebe, ale něčí představu. Někoho, koho jsem nikdy nebyla. Každý nový kus oblečení mi připadal jako další krok pryč od toho, kým jsem. Přestala jsem mít radost z oblékání. Místo toho jsem přemýšlela, jestli se mu líbím já, nebo obraz, který si se mnou spojuje.
Oblečení jako symbol
Když jsem mu řekla, že mi to vadí, nechápal. Tvrdil, že je to kompliment. Že mi jen ukazuje, co se mu líbí. Že minulost přece nehraje roli. Jenže pro mě hrála. Protože jsem měla pocit, že soutěžím s někým, kdo tu není, ale přesto má pořád vliv. A že moje osobnost se pomalu ztrácí pod cizím vkusem.
Nešlo už o šaty nebo kabát. Šlo o hranici. O to, jestli jsem partnerka, nebo projekt. Jestli mě vidí jako samostatného člověka, nebo jako pokračování něčeho, co kdysi skončilo. Uvědomila jsem si, že nejhorší na tom nebyla jeho bývalá, ale to, že mi přestal dávat prostor být sama sebou. Dnes ty věci visí ve skříni a já je nosím čím dál míň. Ne proto, že by byly ošklivé. Ale protože mi připomínají moment, kdy jsem se cítila zaměnitelná. A pokaždé, když si vybírám oblečení sama, vracím se o kousek blíž k sobě. Protože vztah může fungovat jen tehdy, když v něm člověk nemusí oblékat cizí minulost, aby byl dost.
