Článek
Poklidný víkend bez manžela
Vždycky jsem svému muži věřila. Byli jsme spolu přes třicet let a ani mě nenapadlo, že by mohl mít důvod podvádět. Ten víkend se rozhodl, že pojede na chalupu sám. Prý potřebuje klid, vyspat se a vyvětrat hlavu. Neměla jsem důvod protestovat. Sama jsem si naplánovala návštěvu kamarádky a uklízení doma. V neděli večer se vrátil domů, unavený a mlčenlivý, ale přesto se usmíval. Říkala jsem si, že mu pobyt v přírodě prospěl.
V pondělí jsem měla volno a napadlo mě, že bych mu mohla udělat radost a chalupu mu trochu uklidit, vyprat ložní prádlo a vyvětrat. Sebrala jsem pár čisticích prostředků, nasedla do auta a vydala se tam. Jela jsem s pocitem, že dělám něco hezkého pro nás oba.
V chalupě bylo všechno jinak
Když jsem přijela, uvítal mě známý pach starého dřeva a trochu zatuchlého vzduchu. Otevřela jsem všechna okna a pustila se do práce. Nejdřív kuchyň, pak koupelna a nakonec ložnice. Tam jsem svlékla povlečení a chystala se ho strčit do tašky. Všimla jsem si, že pod postelí něco vykukuje. Nejprve jsem myslela, že je to jen prach nebo nějaký starý časopis, ale když jsem se sehnula, zůstala jsem stát jako opařená.
Pod postelí leželo dámské spodní prádlo. Krajkované kalhotky, takové, jaké já sama nenosím už roky. Byly černé a očividně nové. Okamžitě mi bylo jasné, že nepatří mně. Vzala jsem je do ruky a chvíli na ně jen nevěřícně zírala. V hlavě mi začaly vířit myšlenky, snažila jsem se najít nějaké logické vysvětlení. Ale žádné se nenabízelo.
Nechtěla jsem tomu uvěřit
Sedla jsem si na postel a cítila, jak se mi stahuje hrdlo. Bolelo to. Hrozně to bolelo. Vybavily se mi všechny ty chvíle, kdy se v poslední době choval odtažitě, kdy si chodil telefonovat ven, kdy měl najednou tolik práce, že zůstával déle v kanceláři. Cítila jsem, že jsem se asi dlouho klamala. Že to nebylo jen o únavě a starostech. Přede mnou teď ležel důkaz, který se nedal vysvětlit ani zamést pod koberec.
Neměla jsem sílu dál uklízet. Všechno jsem nechala tak, jak bylo, a odjela. Celou cestu zpátky jsem měla pocit, že ani nevidím na silnici. Pořád jsem se musela dívat na ta kalhotky, které jsem si nevědomky strčila do kabelky.
Co bude dál
Doma jsem se zavřela do ložnice a přemýšlela, jestli mu to mám ukázat, nebo jestli mám dělat, že o ničem nevím. Večer přišel z práce a byl veselý, jako by se nic nestalo. Pozorovala jsem ho a přemýšlela, kolik je v jeho úsměvu lži. Nakonec jsem mu kalhotky položila na stůl. Jen se na ně podíval a neřekl ani slovo. Otočil se a odešel do druhého pokoje.
Ten obraz mám před očima pořád. Jeho mlčení řeklo víc než tisíc slov. Nevím ještě, co udělám, ale jedna věc je jistá. Už mu nemůžu věřit tak jako dřív. A to mě bolí ze všeho nejvíc.
