Článek
Náročná cesta
Byl to obyčejný pracovní den. Nastoupila jsem do tramvaje, unavená a s hlavou plnou povinností. Bylo plno, lidé stáli namačkaní, a tak jsem byla ráda, když se u dveří uvolnilo místo. Sotva jsem se ale nadechla, uslyšela jsem vedle sebe hlas. „Slečno, můžu vás pozvat na kávu?“
Byla jsem zaskočená. Podívala jsem se na muže, který to řekl. Nebyl vyloženě nepříjemný, ale působil trochu neurvale. Instinkt mi napověděl, že to není někdo, s kým bych chtěla navázat kontakt. Usmála jsem se a slušně odpověděla, že nemám zájem. Čekala jsem, že tím konverzace skončí.
Nekončí to
Jenže on se jen ušklíbl a odvětil: „Škoda, jste fakt hezká.“ Otočila jsem se k oknu a dělala, že ho neslyším. V tu chvíli se uvolnilo místo k sezení a já si rychle sedla. Jenže ironie osudu chtěla, že jediné volné místo bylo přímo vedle něj. Seděla jsem tedy bok po boku s mužem, kterého jsem právě odmítla.
Atmosféra byla k nevydržení. Já dělala, že si čtu v mobilu, on se občas pootočil a něco zamumlal: „Kam jedete?“ nebo „To máte hezký telefon.“ Každá minuta se vlekla jako věčnost. Měla jsem pocit, že všichni kolem nás vědí, co se stalo, a sledují naše malé divadlo. Srdce mi bušilo, a přitom jsem jen seděla a čekala, až přijde moje zastávka. Připadalo mi nemožné vstát dřív, protože bych musela projít kolem něj.
Dojdu pěšky
Po několika stanicích se mi podařilo konečně najít odvahu. Zvedla jsem se, i když to nebyla moje konečná a vystoupila. Raději jsem šla zbytek cesty pěšky, než abych snášela dalších deset minut trapného ticha a jeho občasných pokusů o konverzaci.
Doma jsem si říkala, že to vlastně nebylo nic hrozného, jen pár vět a jeden nevydařený pokus o seznámení. Přesto jsem se cítila nepříjemně. Nešlo o jeho otázku, ale o to, že jsem byla donucená zůstat vedle něj, i když jsem jasně řekla, že nemám zájem. Od té doby si v přeplněné tramvaji dvakrát rozmyslím, kam si sednu. Protože dvacet minut vedle odmítnutého nápadníka se může zdát jako maličkost – ale ve skutečnosti je to nekonečně dlouhá a trapná jízda.
