Článek
Nová vrtačka
Přišel domů s vrtačkou a jen tak mezi řečí poznamenal, že si ji půjčil od kolegy z práce. Neptala jsem se dál. Manžel si občas nářadí půjčuje, nikdy v tom nebyl problém. Vrtačku dal do garáže a šel dělat večeři. Všechno bylo normální. Až podezřele normální. Druhý den začal jako každý jiný. Práce, telefonáty, rychlá káva. Manžel odjel dřív než já. Garáž zůstala zavřená. Neměla jsem důvod do ní chodit.
Když se kolem poledne ozval zvonek, čekala jsem balík nebo souseda. Otevřela jsem a u dveří stáli dva policisté. Představili se a zeptali se, jestli máme garáž. Přikývla jsem, nechápala jsem proč. Pak řekli, že by ji potřebovali vidět. Neřekli hned důvod. Ten tón byl klidný, profesionální, ale nešlo ho přeslechnout. V tu chvíli se mi v hlavě rozsvítila ta vrtačka. Poprvé mě napadlo, že něco není v pořádku.
Ticho, které mě paralyzovalo
Odemkla jsem. Policisté se rozhlédli, jeden z nich šel přímo k polici, kde leželo nářadí. Zeptali se, odkud máme tuhle konkrétní vrtačku. Řekla jsem přesně to, co mi řekl manžel. Že je půjčená od kolegy. Vyměnili si pohledy. Pak mi oznámili, že hledají nářadí nahlášené jako kradené z jedné stavební firmy.
Stála jsem tam a měla pocit, že se mi podlamují kolena. Nešlo mi do hlavy, co slyším. Kradené. Slovo, které jsem si s naším domem nikdy nespojovala. Policisté byli korektní a nebyli ani nepříjemní. O to horší to bylo. Neptali se, jestli tomu rozumím. Ptali se, kdy manžel přijde domů.
Pravda přišla pozdě
Když se manžel vrátil, pořád byli u domu. Neměl kam uhnout a přiznal se rychle. Nebyla to půjčka. Vzal si vrtačku z místa, kam neměl přístup. Prý ji chtěl jen na chvíli a chtěl ji vrátit. Prý to nebylo myšlené špatně. Ty věty padaly jedna za druhou, ale mně už nedávaly smysl.
Nedokázala jsem křičet ani brečet. Jen jsem se dívala na člověka, kterého jsem si vzala, a měla pocit, že ho vlastně neznám. Nešlo o tu vrtačku. Šlo o to, jak samozřejmě mi lhal. Jak klidně mi řekl větu, která mě postavila do situace, o kterou jsem nestála.
Myšlenky
Policisté odjeli s nářadím a s informací, že se to bude řešit dál. Zůstalo po nich ticho, které se nedalo zaplnit. Garáž byla prázdná, ale pocit ve mně zůstal. Každý kout mi připomínal, jak snadno se může obyčejná lež změnit v problém, který už nejde vzít zpátky.
Od té doby přemýšlím, kolik dalších věcí beru jako samozřejmé jen proto, že mu věřím. A kolik vět jsem už slyšela bez toho, abych se ptala. Policisté přišli kvůli vrtačce. Odešli. Ale pochybnost, kterou s sebou přinesli, tu zůstala. A ta je mnohem těžší než jakékoli nářadí zamčené v garáži.
