Článek
Změna, kterou nešlo přehlédnout
Začalo to nenápadně. Nejprve chodil z práce o hodinu později, pak se to protáhlo na dvě, tři. Tvrdil, že se v práci všechno sype a že musí zůstat déle, aby pomohl kolegům. Byla jsem na něj pyšná, že se tak obětuje, i když jsem si občas posteskla, že ho skoro nevidím. Jednoho večera ale přišel s úsměvem a řekl, že se všechny ty přesčasy vyplatí, prý chce, abychom si v létě dopřáli dovolenou u moře. Bylo to milé, a tak jsem nepochybovala.
Jenže postupně se začaly objevovat malé nesrovnalosti. Když jsem mu volala do práce, často nezvedal telefon. A když jsem se ptala, jak to jde, odpovídal vyhýbavě. Dokonce jsem si všimla, že si začal víc hlídat mobil a chodí s ním i do koupelny. Vždycky, když jsem se zeptala, jen se zasmál, že jsem přecitlivělá. Přesto mě ten neklid uvnitř hlodal.
Nečekané odhalení
Jednoho dne jsem se rozhodla jet mu naproti. Měla jsem cestu kolem a chtěla ho překvapit, že ho vyzvednu po práci a zajedeme na večeři. Jenže když jsem přijela k jeho kanceláři, auto tam nestálo. Zavolala jsem mu a on mi řekl, že je pořád v práci, že mají spoustu papírování. O pár minut později jsem ho ale zahlédla, jak z vedlejší ulice vychází s mladou ženou, kterou jsem nikdy neviděla. Smáli se, šli k autu, a když jí otevřel dveře, políbil ji.
Nevím, jak dlouho jsem tam stála. Všechno se mi rozmazalo. Cítila jsem směs hněvu, bolesti a nevíry. Po deseti letech manželství jsem nečekala, že to skončí takhle. Neudělala jsem scénu, prostě jsem odjela. Ještě ten večer jsem mu ale všechno řekla. Nepopíral to. Jen sklopil hlavu a řekl, že už to trvá pár měsíců a že to tak nějak vyplynulo. Prý s ní chodí na obědy a po práci občas na kávu. A že mě nechtěl ranit, dokud si neujasní, co cítí.
Rozvod bez křiku
Nebyl žádný křik, žádné házení věcí. Jen ticho. Věděla jsem, že nic už nebude jako dřív. Další den jsem mu sbalila pár věcí a řekla, ať se odstěhuje. Překvapivě neprotestoval. Myslím, že byl spíš vděčný, že to za něj někdo rozhodl. Ten jeho „přesčas“ se nakonec ukázal být mnohem dražší, než čekal, ztratil rodinu, domov i mou důvěru.
Dnes už vím, že intuice se nevyplácí přehlížet. Chtěl prý vydělávat na dovolenou, ale nakonec si místo moře vybral cizí náruč. A já? Dlouho jsem brečela, ale teď mám klid. Uvědomila jsem si, že někdy je lepší zůstat sama, než žít s člověkem, který si vás neváží ani tolik, aby řekl pravdu.
