Článek
Zpráva, kterou jsem neměla vidět
Všechno to začalo úplně nevinně. Manžel si nechal telefon na stole, odešel do koupelny a mně cinkla zpráva na displeji. Ne, nejsem typ, co by lezl druhému do telefonu, fakt nejsem. Ale ten název kontaktu… bylo tam prostě jen „Eliška“. Bez příjmení, bez emoji, žádný „tchyně“ nebo „kolega z práce“. Jen Eliška. A nevím proč, ale v tu chvíli jsem to prostě otevřela.
Zpráva zněla: „Včera večer jsem nemohla usnout, pořád na to myslím…“
Jo. Přesně tak. V tu chvíli se mi srdce zastavilo. Břicho jako kámen. On má milenku. Takovou tu „Elišku“. Neznám ji. Možná z práce? Nebo z fitka? Všechno mi letělo hlavou. A samozřejmě, že místo abych počkala a v klidu si to vyjasnila, začala jsem hned šílet.
Moje soukromé pátrání
Nepřiznala jsem mu, že jsem to četla. Ne hned. Místo toho jsem si sedla k notebooku a začala hledat. Facebook, Instagram, staré zprávy, koho máme společného. Prohrabala jsem i naše staré fotky, jestli se tam někde nevyskytuje nějaká tajemná Eliška. A pak jsem si vzpomněla, že má manžel jednu sestřenici, co žije v Německu. Mluvili jsme o ní jen jednou, když posílal blahopřání k narozeninám. Eliška.
To jméno ve mně spustilo poplach, ale přitom bylo v našem okolí úplně normální. Tak jsem nahlodaná šla za ním a přímo se ho zeptala: „Kdo je Eliška?“ Zbledl. Fakt zbledl. A já měla pocit, že se mi potvrzuje to nejhorší. Pak ale udělal něco, co bych nečekala – vzal mobil, otevřel zprávu a ukázal mi celý chat.
Vysvětlení, které jsem fakt nečekala
Eliška nebyla milenka. Ani kolegyně. Ani kamarádka z mládí. Byla to jeho terapeutka. Online. Psal jí anonymně přes aplikaci, kterou měl skrytou pod nicneříkající ikonou. V tom chatu se svěřoval s věcmi, o kterých mi nikdy neřekl. Psali si o jeho strachu ze stárnutí, o tom, že se cítí ve vztahu někdy přehlížený, že neví, jak mi to říct. Ten večer, o kterém Eliška psala, byl prý den, kdy měl mít sezení přes video, ale zrušil ho. A přesto na to myslela.
Byla jsem v šoku. Ne z toho, že si píše s terapeutkou, ale z toho, co všechno si nechával pro sebe. Celou dobu jsem si myslela, že my dva máme všechno vyjasněné, že mluvíme narovinu. A najednou zjišťuju, že se cítí sám. A že to nedal najevo. A že se bojí mi to říct, protože nechce být ten „slabší“.
Nakonec jsme si spolu sedli. O všem si promluvili. A já si uvědomila, že to nebyla zrada. Byl to výkřik o pomoc, který jsem skoro špatně pochopila.
Možná to byla chyba, že jsem tu zprávu otevřela. Ale možná ne. Možná to byl jediný způsob, jak konečně začít mluvit doopravdy.
