Článek
Filmový večer
Bydlím v malém paneláku už několik let a nikdy jsem neměla větší problém se sousedy. Každý si hledí svého, pozdravíme se na chodbě, někdy si vyměníme pár vět ve výtahu. A právě proto mě šokovalo, co se stalo jednoho večera, když jsem měla doma návštěvu, kamarádku, se kterou se známe od školy.
Pustily jsme si film, otevřely si láhev vína a smály se, jak to prostě bývá, když se vidíte po dlouhé době s člověkem, se kterým si rozumíte. Nebylo to nijak divoké, rozhodně jsme neřvaly, ani nepouštěly hlasitou hudbu. Najednou však zazvonil zvonek a já šla otevřít. Za dveřmi stál soused z vedlejšího bytu. Neřekl ani dobrý večer. Jen se zamračil a řekl: „Ten váš hnusný a otravný smích se nedá poslouchat! Laskavě se ztište.“ A pak odešel zpátky do bytu.
Co to bylo
Zůstala jsem stát před otevřenými dveřmi a chvíli mi trvalo, než jsem vůbec pochopila, co se právě stalo. Kamarádka se mě ptala, kdo to byl, a když jsem jí to řekla, začala se smát, že to snad není možné. Mně to ale zůstalo v hlavě. Ne že by mi záleželo na názoru jednoho zakaboněného souseda, ale nikdy předtím mi nikdo nic podobného neřekl.
Začala jsem přemýšlet, jestli je můj smích opravdu nějak nepříjemný. Jestli se lidé jen tváří, že jim to nevadí. Měla jsem chuť přestat se smát nahlas úplně, jenže pak mi došlo, že to přece není normální. Nebudu měnit sama sebe jen kvůli poznámce od někoho, kdo zřejmě není spokojený se svým životem.
Moje odpověď
Druhý den ráno jsem šla do obchodu a náhodou se s tím sousedem potkala u schránek. Místo toho, abych mlčela, jsem se na něj usmála a řekla mu: „Děkuju za upřímnost. Víte, já mám smích ráda. Znamená, že jsem šťastná. A věřte mi, raději budu mít smích, co vám vadí, než ticho, které je nudné.“
Asi to vůbec nečekal a neřekl nic. Jen sklopil oči, přikývl a rychle odešel. Od té doby jsme se několikrát potkali a vždy mě pozdravil jako první. A taky jsem od té doby už nikdy nezažila tu potupnou návštěvu souseda, když se směju s kamarádkou u filmu.
