Článek
Klasický středeční oběd
Tohle se mi ještě nestalo. Po poradě jsem vyrazila dolů do jídelny, hladová jako vlk. Firemní kantýna byla narvaná, jako vždycky ve středu, kdy vaří svíčkovou. Vzala jsem tác, postavila se na konec fronty a doufala, že to půjde rychle. Už jsem byla skoro u výdejního pultu, když se za mnou objevil chlap v nažehlené košili, prošel kolem mě a bez jediného slova mi vklouzl přímo před nos.
„Promiňte, ale vy jste mě právě předběhl,“ řekla jsem klidně, i když mě to v tu chvíli naštvalo. Ani se na mě pořádně nepodíval. Jen mávnul rukou a procedil mezi zuby: „No tak, je to jen oběd.“ A otočil se zpátky k výdeji, jako bych byla vzduch.
To mu spočítám
Nevěděl, kdo jsem. Nejspíš si myslel, že jsem nějaká sekretářka z vedlejší firmy, co si sem chodí na obědy. Jenže já pracuju v téhle budově už pátý rok. A ne jen tak někde, vedu personální oddělení a zaučuju všechny nové zaměstnance. A hádejte, kdo mi druhý den ráno seděl v zasedačce naproti, jako nový kolega? Ano, přesně tento rychlík z jídelny.
Když jsem se postavila před tabuli a představila jako jeho školitelka pro první týden ve firmě, málem spadnul ze židle. Snažil se tvářit mile, ale v očích jsem mu viděla zoufalost. Uvítala jsem ho stejně jako každého jiného. Jenže když se během prezentace dostalo na firemní hodnoty, mimo jiné i vzájemný respekt, nemohla jsem si odpustit, že jsem se na něj podívala o pár vteřin déle.
Nic zadarmo
Celý týden jsem mu nic neusnadnila. Ne že bych mu chtěla škodit, to ne. Ale dostal to přesně podle předpisů, bez jediné úlevy. A když jsem mu zadala test z orientace po budově, úmyslně jsem do něj zařadila otázku, kde se nachází výdej jídel v jídelně. Jen zrudl a nenápadně se pousmál.
Na konci týdne se mi omluvil. Prý byl nervózní, spěchal a choval se jako pitomec. Omluvu jsem přijala. A od té doby stojí v jídelně vždycky vzorně na konci fronty, i kdyby měla sahat až ke schodišti.
