Článek
Všichni se ptají, já se usmívám
Byli jsme spolu deset let. Od mých třiadvaceti, kdy jsem si ještě myslela, že do třiceti budu mít děti a psa na zahradě. A svatbu samozřejmě taky. Všichni kolem nás to tehdy brali jako hotovou věc – hezkej pár, stejný smysl pro humor, žádné velké hádky. A i když čas plynul, všechno pořád nějak klapalo. Dovolené, výlety, společný byt, dokonce jsme si pořídili zahradní gril a slevovou kartu do Ikey. Jen jedna věc pořád chyběla.
Kamarádky se postupně vdávaly. Některé i rozváděly. A já dál čekala. On se tomu smál – že přece není kam spěchat, že svatba nic nezmění. A já se taky smála, protože jsem nechtěla být ta hysterka. Ale ten smích byl čím dál křečovitější.
Nechci prstýnek. Chci jistotu
Začalo mi to vrtat hlavou víc a víc. Ne kvůli šatům nebo hostině, ale kvůli tomu, že jsem měla pocit, že jsem v něčem jen na půl. Jakoby mi chyběla nějaká poslední jistota, že to, co máme, je fakt závazek. On říkal, že mě miluje. A já mu to věřila. Ale když jsme třeba byli na svatbě jeho bráchy a já ho chytla za ruku, jen se ke mně naklonil a pošeptal: „Neblázni.“
Začala jsem se ptát – jednou, dvakrát, opatrně. Ale pokaždé to sklouzl do vtipu. „Chceš svatbu nebo chceš mě?“ A já říkala, že přece jeho. Jenže ten pocit, že je něco špatně, už nešel vypnout.
Mám se zlobit, nebo odejít?
Jednoho večera jsem mu to řekla naplno. Že už to ve mně zraje dlouho. Že chci vědět, jestli má vůbec někdy v plánu si mě vzít. Seděli jsme u vína, byl únor a venku mrzlo, ale mně bylo horko jako v létě. Mlčel dlouho. Pak řekl: „Nevím.“
A v tu chvíli jsem to poprvé slyšela tak, jak to opravdu bylo. Nešlo o to, že by se bál úřadů nebo špatné svatební hudby. Nechtěl. Ne protože by mě neměl rád, ale protože v sobě neměl to rozhodnutí. A já najednou věděla, že i když nám bylo spolu krásně, možná nám nebude krásně navždy. Protože někdy nestačí mít někoho rád. Někdy člověk potřebuje vědět, že je vybraný, ne jen zvyklý.
Ten večer jsem neodešla. Ale od té doby si už nic nenamlouvám. A přestože spolu pořád jsme, začínám se pomalu připravovat na možnost, že ten prstýnek nikdy nepřijde. A že až budu připravená, možná půjdu dál. Protože chci být něčí volba. Ne kompromis.
