Přestěhovala jsem se do nového nájmu. To, co jsem našla v bytě, nechápal ani jeho majitel

Když mi končila smlouva v mém starém nájmu byla jsem rozhodnutá, že musím změnit prostředí. Ve starém bytě jsem byla již pátým rokem a chtělo to změnu. Hledala jsem na internetu, prohlížela si nabídky inzerátů v obchodech, ptala se známých. A přibližně po 14 dnech jsem narazila na super inzerát. 2kk, blízko centra, 72 metrů čtverečních. Pro mě značka ideál a tak jsem si hned domluvila prohlídku. Pan majitel byl vstřícný a na všechno mi bez váhání odpověděl. Sousedé jsou prý klidní a přátelští. V patře nad bytem jen dva byty a v obou pár starších důchodců, takže zaručený klid. Všechno vypadalo perfektně a já byla nadmíru nadšená.

S panem majitelem jsem se okamžitě domluvila. Byl velmi milý a dokonce mi ještě snížil nájem o 500,- Kč, protože jsme se domluvili tak rychle. Domluvila jsem si partu kamarádů a po skončení smlouvy v mém původním bytě jsme během víkendu všechno přestěhovali. Nový byt byl jen asi kilometr od starého, takže logistika byla naštěstí jednoduchá a některé věci jsem přenášela i když jsem šla na procházku v batohu. Moc jsem se na nové bydlení těšila a už jsem vymýšlela jak si to tam vybavím a zútulním. První týden v novém bytě se mi spalo krásně, ale postupem času jsem v noci slyšela různé zvuky. Jak kdyby vrzala podlaha nebo dvířka v kuchyni. Nejdřív jsem si toho snažila nevšímat a sváděla to na sousedy nebo na domovní potrubí. Když mě to ale probudilo pátou noc v řadě, začala jsem prozkoumávat příčinu.

Na chodbě je starší vestavěná skříň. Taková ta klasická co znáte všichni ze starších bytů. Přišlo mi, že zvuky se ozývají ze skříně nebo za skříní. Pustila jsem se do pořádného prohledání a po různých proťukávání na dřevo a podlahu jsem zjistila, že za skříní je dutý prostor. Takové falešné dno. Když jsem se do něj dostala, tak jsem si hned všimla malého deníku který tam ležel. Odhrnula jsem tuny prachu a pavučin a začala číst.

Byl to deník ženy, která v bytě žila na začátku 19. století. První datum v deníku bylo 12.7.1913. Když jsem deník četla, doslova na mě dýchla minulost. Žena psala o normálních věcech, práce, děti, manžel. Z počátku to bylo poměrně úsměvné čtení, ale postupem času se z toho stal spíš horor. Manžel ženu často bil a ona si své emoce vybíjela v deníku. Její nejstarší syn zemřel asi na zápal plic, když mu bylo 12. Zápisky byly čím dál víc nesrozumitelné a občas doplněné děsivými kresbami kruhů nebo „černých děr“. A potom najednou konec. Bez rozloučení. Když jsem se zeptala majitele bytu, tak mi říkal, že o ničem neví, ale prý je pravda, že se nájemníci moc dlouho nezdržují.

Začala jsem zjišťovat co se stalo. Obcházela jsem sousedy a zkoušela přijít na to, co se mohlo ženě stát a proč deník najednou skončil. Nakonec se mi u jednoho ze sousedů podařilo zjistit, že jeho babičku mu vyprávěla příběhy právě z bytu, ve kterém bydlím. Prý to byla spořádaná rodina až do doby, než manžel začal pravidelně pít a chovat se jako blázen. Po smrti syna z toho bytu se rodina naprosto uzavřela a nikdo o ní skoro nevěděl - až na zvuky které se tam ozývaly byly děsivé. Jednoho dne prý manžel z bytu řekl, že se jeho žena ztratila a nikdo neví, kde je. Rodina se poté přestěhovala a už je nikdy nikdo neviděl. Od té doby se tam prý střídají nájemníci jak na běžícím páse.

Po těchto zjištěních jsem se rozhodla, že musím odejít. Okamžitě jsem dala výpověď z nájemní smlouvy a přestěhovala se na pár týdnů k našim, než si najdu něco nového. Bojím se jen pomyslet, jaký osud ženu potkal. Pro příště aspoň vím, že si musím byt pořádně proklepnout než se nastěhuju.