Článek
Důvěra, která měla zůstat neporušená
Když jsme s manželem plánovali dovolenou do Portugalska, měli jsme z toho upřímnou radost. Bylo to poprvé po letech, co jsme si dovolili vypnout, odjet bez práce, bez povinností. A když jeho máma nabídla, že nám zatím pohlídá byt a zalije kytky, byla jsem vlastně ráda. Věděla jsem, že to s kytkama umí a aspoň nebude sama doma.
Kdyby mi někdo řekl, co se stane, nikdy bych nesouhlasila. Jenže tehdy jsem to brala jako pomoc. Myslela jsem si, že když někdo dostane klíče od našeho bytu, tak to znamená určitou důvěru. A že když řeknu, že některý věci jsou soukromý, tak se to respektuje. Jenže to jsem si jen naivně myslela.
Tajemství, které nemělo být odhaleno
Když jsme se vrátili, všechno vypadalo v pořádku. Byt byl uklizenej, kytky živý, dokonce na stole ležela čokoláda „na přivítanou“. Ale něco mi přišlo divný. Můj šuplík v ložnici nebyl přesně tak, jak jsem ho nechala. Někdo v něm byl. Ačkoliv jsem si nejdřív říkala, že jsem asi jen paranoidní, večer mi to nedalo a prolezla jsem celý šuplík znovu. A pak jsem to našla – balíček dopisů. Dopisů od mého bývalého, který jsem si schovala ještě z dob, kdy jsme spolu byli a psali si. Někdy si je čtu, když se cítím mizerně. Ne proto, že bych ho milovala, ale připomínají mi dobu, kdy jsem si ještě věřila.
Na balíčku byla gumička, kterou jsem používala jen já. Byla prasklá. A mezi dopisy byl jeden navrch – otevřenej. To jsem věděla jistě, protože byl trochu natrženej na kraji, a to jsem si přesně pamatovala.
Druhý den mi volala tchýně. Že s náma musí mluvit. A začala na mě – jak si vůbec můžu schovávat milostný dopisy od jinýho chlapa? Že to si manžel nezaslouží. Že kdyby to věděl, bylo by mu to líto. A že by to měla vědět i moje vlastní máma.
Nikdy jí to neodpustím
V ten moment mi došlo, že je konec. Ne s manželem – ten naštěstí zůstal při mně, a i když byl ze všeho v šoku, pochopil to. Ale konec důvěry mezi mnou a jeho mámou. Nechápu, co ji vedlo k tomu, že si otevřela moje osobní věci. Proč jí nestačilo zalít kytky a dívat se na televizi. Co čekala, že najde? A hlavně – co ji opravňovalo si to přečíst a ještě to použít proti mně?
To není jen „hlídání bytu“. To je narušení něčeho, co se prostě nedělá. Ať už by v těch dopisech bylo cokoli, bylo to moje. Ne její. Nikdy už jí nevěřím. A možná se to zdá přehnaný, ale když vám někdo šťourá ve vašem největším nitru, a ještě vám ho předhodí jako vinu, těžko se to odpouští.
Můj muž mi řekl, že s ní zkusí promluvit. Ale já už to nechci řešit. Ne s ní. Nechci, aby znala moje soukromí. Nechci, aby znala mě.
Ona si možná myslí, že chránila svého syna. Ale já vím, že šla přes mrtvoly. A že překročila hranici, která se prostě nepřekračuje.
