Článek
Fakt nejsem přecitlivělá… nebo jo?
Nechci, aby to vyznělo nějak přehnaně, ale vážně mě to uráží. Jsem zdravotní sestra, je mi skoro čtyřicet, v oboru dřu už přes patnáct let. A poslední dobou čím dál častěji zažívám, že mi pacienti od první věty tykají. Jako… cože?
Nepamatuju si, že bych někomu z nich říkala „hele Franto, svlíkni se a ukáž mi to koleno“. Já se taky chovám profesionálně – vykám, představím se, držím si odstup. Ale hned jak otevřu dveře: „Nazdar, sestři, co se mnou budeš dělat?“ nebo „Hele, píchneš mi to rovnou, ať už to mám za sebou?“ No jasně, proč by se někdo obtěžoval s respektem, když má horečku a doma ho rozmazlují?
Nejsem „sestřička na hraní“
Mám pocit, že si spousta lidí myslí, že zdravotní sestra je taková ochotná holka v kostýmku, co se usmívá, nosí čaj a nechá si všechno líbit. A právě to „sestřičkování“ je problém. Zní to mile, jasně. Ale jakmile člověk dostane nálepku „sestřička“, přestane být v očích některých pacientů plnohodnotným dospělým člověkem. A hlavně: přestane být autoritou.
Měla jsem třeba jednoho pána, kterému jsem měla podat injekci. Přišel do ordinace, sedl si, koukl na mě a řekl: „No ahoj, kočko.“ V tu chvíli jsem fakt nevěděla, jestli se smát nebo ho vyhodit. Neudělala jsem ani jedno, jen jsem si ho v duchu přejmenovala na „pan Arogant“ a píchla mu to s profesionálním úsměvem. Ale mrzelo mě to. Ne proto, že bych čekala obdiv nebo květiny. Ale protože jsem tam jako odborník. Ne jako kamarádka z nonstopu.
Nejlepší pacient? Ten, co se mě bojí
A teď to řeknu naplno: mám radši pacienty, kteří se mě trošku bojí. Ne že bych chtěla šířit strach, ale malý respekt ještě nikomu neublížil. Mám pocit, že dneska je všechno o tom, být přátelský, empatický, lidský… Jenže pak se stane tohle. Lidi nevidí rozdíl mezi blízkostí a nevychovaností. A jakmile si na tykání zvyknete, začnete přehlížet, co všechno za vás ten člověk dělá. Že tu nejsem jen s jehlou v ruce, ale mám odpovědnost, zkušenosti, a taky… emoce, které si někdy vezmu domů.
Jednou se mi ale stalo něco zvláštního. Přišel kluk, tak 25 let, plný energie a samozřejmě – „Čau, jdu na očko, dobrý?“ Normálně bych to přešla. Ale tentokrát jsem se zhluboka nadechla a řekla: „Dobrý den, my jsme si potykali?“ Chvilku zaraženě koukal, a pak – a to mě úplně dostalo – se omluvil. Upřímně. Řekl, že ho to vlastně nikdy nenapadlo, že měl sestry vždycky jako „součást nemocnice“ a ne jako lidi. A víte co? Ten kluk byl nakonec jeden z nejpříjemnějších pacientů vůbec.
A to je ta pointa. Nechci, aby se mě lidi báli. Nechci být naštvaná. Ale chci, aby se na mě dívali jako na někoho, kdo má své místo. A že vykání není formalita, ale základní projev úcty.
