Článek
Nejmilejší vnučka
Vnučka u nás občas přespává, když mají rodiče hodně práce nebo si chtějí udělat volný večer jen pro sebe. Ty chvíle s ní pro mě hodně znamenají, chodíme spolu na procházky, hrajeme si, povídáme si o škole a večer si užíváme čtení pohádek v posteli. Je to takový návrat do doby, kdy byly malé moje vlastní děti.
Jednoho večera jsme ležely vedle sebe a povídaly si, než usnula. Myslela jsem, že se mě zeptá na něco o škole nebo na to, kdy zase půjdeme do cukrárny. Ale místo toho se naklonila a zašeptala: „Babi, víš, co mi mamka s taťkou říkají večer před spaním?“ Usmála jsem se a čekala, že přijde něco hezkého, třeba že jí zpívají ukolébavku nebo povídají vtipy. Jenže její odpověď mi vyrazila dech.
Tohle by dítě nemělo slyšet
„Oni mi říkají, že se možná rozejdou, že už spolu nevydrží, protože se pořád hádají.“ Zůstala jsem ležet jako přilepená. V očích se jí objevily slzy a pokračovala: „Já se pak bojím usnout, protože si myslím, že když se vzbudím, už nebudeme rodina.“ Byla to slova, která by neměla nikdy vyjít z úst malé holčičky. Žádné dítě by nemělo nést tíhu dospěláckých starostí.
Srdce se mi sevřelo bolestí a zároveň vztekem. Samozřejmě vím, že dcera se zetěm nemají jednoduché období, často se hádají. Ale že by tohle vyprávěli malé holce před spaním, to mě šokovalo. Vždyť dítě potřebuje slyšet, že je milované a v bezpečí, ne usínat s obavami, že se rodina rozpadne. Druhý den jsem se rozhodla, že to nemůžu nechat být.
Tohle musí skončit
Pozvala jsem si dceru i zetě a bez okolků jim řekla, co mi malá pověděla. Nejdřív se bránili, že určitě něco špatně pochopila, že to přehání. Ale když jsem jim zopakovala její přesná slova, ztichli. Řekla jsem jim jasně, že hádat se je jejich věc, ale zatěžovat tím dítě je nepřípustné. Že pokud mají problémy, ať je řeší mezi sebou nebo s odborníkem, ale ne před malou.
Nebyla to lehká debata, ale nakonec uznali, že udělali chybu. Slíbili, že si na to dají pozor a že večery s dcerou budou patřit jen pohádkám a uklidňujícím rituálům. O pár týdnů později jsem si všimla, že vnučka je klidnější. Zase mluví o škole, těší se domů, a když u nás přespává, neusíná se strachem, ale s úsměvem. Já jsem si v tu chvíli uvědomila, jak důležité je, aby někdo za děti v takových chvílích bojoval.
