Článek
Když si platím, chci si sednout
Každý den dojíždím do práce. Není to za rohem, takže trávím v MHD klidně 40 minut denně. A víte, co mě nejvíc vytáčí? Když si sednu, vydechnu, koukám z okna, a najednou se přede mě postaví babička nebo děda a koukají na mě, jak kdybych je okradla. Jenže já za tu jízdu platím. Měsíčně nemalé peníze. A oni? Jezdí zadarmo. A přesto se očekává, že jim místo uvolním já. Proč bych měla?
Nejsem bezcitná, ale mám své meze
Jasně, nejsem necita. Když vidím starší paní s chodítkem nebo dědu, co se sotva drží, pustím je. Ale většinou jsou to lidi, kteří jsou na tom líp než já. Minule si ke mně stoupl pán, který si z kapsy vytáhl nový iPhone, vyřizoval si byznys hovory a mně visel nad hlavou, jak kdyby měl každou chvíli zkolabovat. A pak spustil: „Mladá dámo, máte nohy zdravý, ne?“ Měla jsem chuť mu říct: „A vy máte důchod, ne?“ Ale jen jsem se usmála a dělala, že neslyším.
Tohle není o tom, že bych nenáviděla starší lidi. Je to o principu. Proč se pořád předpokládá, že mladí budou všechno snášet? Chodit do práce, platit, stát, usmívat se, a ještě se cítit provinile, když si chtějí sednout?
Bod zlomu: cesta s mámou
Zlom nastal, když jsem jela s mámou. Té je 63, ale pracuje na směny jako zdravotní sestra. Měla těžký den, byla bledá jak stěna. Sedla si. A hned na ni vystartovala nějaká babička, že se mladým sedí hezky. Máma jí řekla, že jde z noční. A víte, co ta paní udělala? Protočila oči a pronesla „No jo, dneska už nikdo nemá úctu ke stáří.“ Máma se zvedla. Já se neudržela a nabídla paní své místo. A když si sedla, řekla jsem jí, že jsem si ho zaplatila, a tak je to moje dobrovolná vstřícnost, ne povinnost. Babička mlčela.
A tehdy mi to došlo. Není to o věku. Je to o postoji. Pokud někdo bere jízdu jako dar, ale nárokuje si v ní víc než ten, kdo ji platí, něco je špatně. Od té doby pouštím jen, když opravdu cítím, že chci. Ne z donucení. A nestydím se za to.
