Článek
Konečně těhotná
Když jsem na testu uviděla dvě čárky, cítila jsem, jak se mi podlomila kolena. Po měsících čekání a zklamání, po hodinách pláče do polštáře a sledování cizích miminek na sociálních sítích, jsem konečně držela v ruce důkaz, že se to povedlo. Čekáme miminko. Hned jsem volala manželovi a když přišel domů, oba jsme brečeli a smáli se zároveň. Řekli jsme si, že to rodině oznámíme až po prvním ultrazvuku.
Chtěla jsem, aby to bylo originální, ale ne přehnané. Tak jsem vzala malý bílý papír a napsala na něj tužkou „Budeme tři!“. Vedle jsem položila pozitivní těhotenský test, který jsem schovávala v šuplíku a ještě nové, drobné dupačky, které jsem koupila hned cestou od doktora. Všechno jsem hezky naaranžovala na jídelní stůl, zapnula lampu a udělala pár fotek a vybrala jsem tu nejlepší, kterou použiju.
Proč nereagují
Přiložila jsem ji do rodinné skupiny na WhatsAppu a s úsměvem, jaký jsem už dlouho necítila, jsem napsala: „Podívejte, co pro vás máme!“ Odeslala jsem a sedla si na gauč a čekala. Jenže první minuty se nic nedělo. Bez reakce, žádná odpověď. Říkala jsem si, že možná mají všichni plné ruce práce. Po hodině už jsem začala být nervózní. Dokonce jsem se podívala, jestli se fotka správně odeslala. Všichni si ji přečetli, všem svítila modrá fajfka.
Prohlížela jsem si ji znovu a snažila se přijít na to, proč na ni nikdo nereaguje. A tehdy jsem si všimla toho detailu. V rohu snímku, vedle dupaček a lístečku, byl odložený můj použitý test, trochu špinavý a nepěkně kontrastující s tím bílým pozadím. A vedle toho na stole zůstala nedopitá sklenice s vínem a manželova krabička od cigaret.
Příště lépe
Z mého slavnostního oznámení tak na první pohled spíš čouhal chaos a nepořádek než radostná novina. Vypadalo to, jako bych poslala fotku z nějakého běžného úklidu, a navíc s něčím, co působilo trochu nechutně. Zrudla jsem, když mi to došlo. Hned jsem napsala zprávu: „Omlouvám se za nepořádek na fotce, ale ano, čekáme miminko!“
Až tehdy se rozproudila lavina zpráv. Gratulace, srdíčka, smajlíci, dokonce i pár vtipných poznámek: „My si mysleli, že jsi nám chtěla ukázat, že je čas uklidit.“ Dnes se tomu směju i já. Ale naučilo mě to, že někdy nestačí mít dobrý nápad, chce to i trochu se zastavit a zkontrolovat, co vlastně posílám. I nejhezčí zprávu může překrýt detail, který si ani neuvědomíte.
