Článek
Snaha o usmíření
Po několika měsících napětí mezi mnou a tchyní jsem se rozhodla udělat první krok k usmíření. Ne že by mezi námi proběhl nějaký otevřený konflikt, ale cítila jsem z její strany chlad. Od začátku manželství si ke mně držela odstup. Nikdy mi neřekla nic vyloženě zlomyslného, ale měla ve zvyku komentovat mé vaření, způsob, jak vychovávám děti a občas i to, jak vypadám.
Tentokrát jsem si řekla, že to zkusím jinak. Pozvala jsem ji na oběd, který jsem připravila s maximální péčí. Dala jsem si záležet nejen na jídle, ale i na prostřeném stole a příjemné atmosféře. Přišla přesně na čas, přinesla květiny a dokonce se usmála. Měla jsem z toho dobrý pocit. Povídaly jsme si u vína a pak jsem jí naservírovala oběd. Sedla si, pochválila vůni a já si naivně myslela, že možná začínáme nový vztah jako dvě ženy, které se nemusí milovat, ale mohou si rozumět.
Slova, která bolí
Uprostřed jídla začala mluvit o svém synovi, tedy o mém manželovi. Vyprávěla o jeho dětství, o tom, jak byl šikovný a jak měl vždycky všechno srovnané. Pak se na mě podívala a pronesla: „Víš, někdy mám pocit, že by si zasloužil víc. Neříkám to zle, ale on byl vždycky tak výjimečný.“ Zůstala jsem zticha. Nečekala jsem chválu, ale tohle mě bodlo.
Pokračovala dál, jako by nic: „Myslím, že je pořád tak trochu pod svými možnostmi. On se vždycky uměl obklopovat zajímavými lidmi a teď má život tak nějak příliš obyčejný.“ Zamrazilo mě. Věděla jsem přesně, co tím myslí. Že já a náš domov, děti, rodinný rytmus, tak to všechno je pro ni málo a čekala něco lepšího.
Nemám zájem
Najednou mi došlo, že její slova nejsou náhodná. Že tohle byla příležitost, kdy mi chtěla sdělit svůj názor bez příkras. A já to nečekala. Přepadlo mě to v okamžiku, kdy jsem si přála, aby mezi námi byl konečně klid.
Dojedly jsme mlčky. Neřekla jsem na její poznámky nic. Ne proto, že bych neměla co říct, ale protože jsem věděla, že by to bylo marné. Po obědě jí zazvonil telefon a oznámila, že musí jít dřív. Poděkovala za jídlo a odešla. Jen co se za ní zavřely dveře, sedla jsem si ke stolu a rozplakala se. Ne kvůli jedné větě, ale kvůli tomu, jak moc se dokáže člověk cítit méněcenný a to i v rodině.
