Článek
Lidi si myslí, že pokladní má sotva na chleba
Hele, nejsem žádná manažerka nebo doktorka, ale taky nejsem úplně blbá. Pracuju už pátý rok v supermarketu, sedím za kasou, občas pomůžu na informacích, jindy zas doplňuju zboží, když je nouze. Většina lidí má pocit, že jsme za kasou takový ty „socky“, co nemají jinou možnost, než si nechat celý den pípat rohlíky. Jenže ono to není tak jednoduchý. My za tou kasou sedíme i osm, někdy deset hodin, lidi na nás často kašlou, ale výplata? To byste koukali!
Já si měsíčně odnáším čistýho skoro padesát tisíc. A to bez přesčasů, žádná noční. Jasně, není to úplně běžný, že by každá pokladní měla takový plat, ale já makám v jedné německé síti, která si nás prostě umí cenit. Když jsem to říkala kamarádkám, co dělají v kanceláři za třicet, tak na mě koukaly, jak kdybych si vymýšlela. Jenže já si tu výplatu nevycucala z prstu. Tohle je realita.
Chápu, že to někoho štve
Není to jen o penězích. Lidi si myslí, že jsem nějaká podřadná pracovní síla, že jsem se flákala ve škole nebo nemám žádný ambice. Ale pravda je, že mě tahle práce baví. Mám ráda lidi, ráda si povídám, i když někdy bych je nejradši poslala do háje, když si na mě někdo zkouší vylívat zlost, protože nemáme jejich oblíbený máslo. Ale i tak – mám ráda tu rutinu, ten klid, když si sednu za kasu, nasadím úsměv a jedu. Navíc – mám klid. Nemusím po práci řešit žádný e-maily, nosit si práci domů, nebo se stresovat, jestli mi šéf dá bonus.
Ale rozumím, že lidi trochu koušou, když se dozví, kolik beru. Minule za mnou přišla známá, co má bakaláře a maká v nějaký firmě, že prej „to je nespravedlivý“. Tak jsem jí řekla, ať si to zkusí. Vydržet dvanáct hodin na nohách, poslouchat stížnosti, být milá na každýho, i když bys nejradši brečela. A navíc – já mám volný víkendy, takže můžu být s rodinou, přáteli, jet na výlet. A to za to stojí.
Proč bych to měnila, když to funguje?
Lidi pořád hledají něco víc. Vyšší postavení, víc peněz, lepší titul. Ale já? Já jsem spokojená. Nemám stresy, zaplatím si všechno, co potřebuju, jezdím na dovolený, šetřím si na byt. A hlavně – každej měsíc vím, že mi to přijde na účet, že si na mě firma vzpomene i s odměnama, že mě berou jako člověka, ne jen jako číslo.
Občas mě napadne, jestli bych nechtěla dělat něco „lepšího“. Ale pak si vzpomenu, jaký to bylo v první práci, kdy jsem dělala asistentku za dvacet, a můj šéf si myslel, že má právo mi diktovat každej pohyb. A říkám si – nikdy víc.
Někdy není důležitý, co si lidi myslí. Důležitý je, co máš ty. A já mám jistotu, klid a plat, který by leckdo bral všema deseti. Takže až si příště zas někdo bude myslet, že pokladní je na dně, možná bych mu mohla ukázat výpis z účtu. Ale neukážu. Proč taky? Já to vím. A to mi stačí.
