Článek
Nečekaný požadavek
S tchyní jsme nikdy neměly ideální vztah, ale snažila jsem se. Hlídala občas naše děti, když jsme byli v práci, a já jí za to vždycky přinesla dárek nebo něco na oplátku. Nikdy si nestěžovala, že jí to vadí. Proto mě naprosto zaskočilo, když jednoho dne při kávě prohlásila: „Měli byste mi začít platit za hlídání. Dneska už to tak dělají všichni.“
Nejdřív jsem si myslela, že žertuje. Ale ne, mluvila zcela vážně. Dokonce vytáhla papírek s částkou, kterou si představovala. „Když spočítám, kolik hodin s nimi trávím, je to férové,“ řekla klidně. Seděla jsem tam s otevřenou pusou a nevěděla, co říct.
Protiútok
Večer jsem o tom řekla manželovi. Čekala jsem, že se rozčílí, ale on se jen ironicky pousmál. „Tak dobře,“ řekl, „když chce všechno brát takto „férově“, budeme k tomu přistupovat stejně.“ Druhý den se stavil za ní s obálkou. Položil ji na stůl a řekl: „Mami, tohle je faktura za poslední tři roky, co bydlíš u nás. Nájem, elektřina, voda, topení. Když si to spočítáš, vychází to docela výhodně.“
Tchyně zbledla. „To myslíš vážně?“ „Úplně,“ odpověděl klidně. „Ty chceš peníze za hlídání vnoučat, já chci spravedlnost za to, že tu žiješ bez nájmu. Myslím, že si to vyrovnáme.“ Ticho, které následovalo, by se dalo krájet. Tchyně chvíli mlčela, pak si obálku přitáhla k sobě, otevřela ji a začala číst. Po chvíli se zvedla a řekla: „Tohle jsem nečekala. Já jsem přece rodina.“ „A my snad nejsme?“ zeptal se manžel.
Usmíření
Po pár dnech napětí se situace uklidnila. Tchyně uznala, že to přehnala, a od té doby už o žádné peníze nemluvila. Hlídání dál nabízela, ale tentokrát bez nároku na „honorář“. Celá situace nás naučila jedno, že i v rodině musí být jasné hranice. Není to o penězích, ale o úctě.
Hlídání vnoučat by mělo být radostí, ne obchodem. A když se někdo snaží přetavit rodinu v účetní vztah, někdy pomůže jen to, že mu nastavíte zrcadlo. Dnes už se tomu smějeme, i když tehdy nám do smíchu nebylo. A manžel s oblibou říká: „Na maminku platí jen jedna věc a to kalkulačka.“
