Článek
Neznámá postava u branky
Bylo krátce po poledni a doma jsem byla sama. Táta měl být v práci a já pracovala z domova. Když jsem šla zavřít okno, všimla jsem si muže, který stál před naším domem a díval se směrem k oknům. Měl obyčejné oblečení, tmavou bundu a ruce zastrčené v kapsách. Nechodil kolem dokola, jen stál. To bylo zvláštní. Chvíli jsem ho pozorovala a říkala si, jestli nemám zavolat tátovi. Neudělala jsem to. Říkala jsem si, že to bude třeba někdo z práce nebo někdo, kdo přišel kvůli sousedům. Pak zazvonil.
Otevřela jsem dveře. Zeptal se, jestli je doma můj otec. Neřekl prosím, nepředstavil se, nic. Jen ta otázka. A já v tu chvíli cítila, jak se mi stáhl žaludek. Zeptala jsem se, kdo ho hledá. Odpověděl vyhýbavě, že s ním potřebuje mluvit osobně. Jeho hlas byl klidný, ale působil tvrdě. Ne jako někdo, kdo přišel řešit běžnou věc. Řekla jsem, že doma není. Zeptal se, kdy přijde. Zalhala jsem a řekla jsem, že nevím. Ve skutečnosti jsem přesně věděla, kdy se vrací. Chvíli na mě jen koukal. Pak přikývl a řekl, že se ještě zastaví. Zavřela jsem dveře a opřela se o ně zády. Najednou bylo v domě hrozné ticho.
Telefonát, který jsem odkládala
Seděla jsem asi deset minut u stolu a koukala na mobil. Nakonec jsem zavolala tátovi. Nechtěla jsem ho vyděsit, tak jsem začala normálně. Zeptala jsem se, kdy přijde domů. Pak jsem mu popsala toho muže. Na druhé straně bylo chvíli ticho. To bylo horší než kdyby začal hned mluvit. Pak jen řekl, že když se ten muž vrátí, nemám otevírat. A že přijede domů dřív. Nezeptala jsem se proč. Podle tónu hlasu jsem věděla, že odpověď by se mi nelíbila.
Odpoledne se strašně vleklo. Každé auto, které projelo ulicí, mě zvedlo ze židle. Pořád jsem chodila k oknu a zase zpátky. Přemýšlela jsem, kdo to mohl být a co může chtít. Poprvé mě napadlo, že vlastně nevím všechno o tátově minulosti. Vždycky jsme měli normální vztah, ale některé věci prostě nikdy nevyprávěl. Když konečně přijel domů, vešel dovnitř rychleji než obvykle. Zamkl dveře a zkontroloval okna. To jsem u něj nikdy neviděla.
Změna atmosféry
Sedli jsme si ke stolu a on chvíli mlčel. Pak jen řekl, že pokud by ten muž přišel znovu, mám hned volat jemu nebo policii. Asi kolem desáté večer táta vypnul televizi a řekl, že mi něco musí vysvětlit. Řekl mi, že ten muž je syn člověka, kterému kdysi hodně ublížil. Ne fyzicky. Šlo o peníze. Před lety měl táta malou firmu a dostal se do problémů. Aby ji zachránil, půjčil si od známého velkou částku. Firma nakonec stejně skončila a táta dluh nedokázal splatit celý. S tím člověkem se domluvili, že zbytek splatí postupně. Jenže pak ten muž náhle zemřel a situace zůstala nevyřešená. Táta se snažil kontaktovat rodinu, ale nikdo mu nikdy neodpověděl. Časem měl pocit, že to celé vyšumělo. Jenže nevyšumělo.
Nejvíc mi v hlavě zůstalo to, jak jsem toho muže viděla poprvé stát u branky. Jak klidně tam byl. Jako by věděl, že se jednou stejně objevíme ve dveřích. A ten obraz se mi vracel ještě dlouho potom, když jsem večer ležela ve tmě a poslouchala, jestli někdo nezvoní znovu.
