Článek
Rychlá návštěva lékárny
Byla jsem unavená a chtěla jsem mít nákup i lék vyřízený co nejrychleji. V lékárně bylo docela plno. Lidé stáli v řadě, někdo řešil doplatky, někdo se ptal na nachlazení. Když jsem přišla na řadu, podala jsem recept a čekala. Lékárnice byla milá, ale bylo vidět, že se snaží odbavovat lidi rychle. Chvíli ťukala do počítače, pak odešla dozadu a za moment se vrátila s krabičkou. Řekla částku, zaplatila jsem, poděkovala a odešla. Ani mě nenapadlo kontrolovat název. Vždycky jsem měla pocit, že v lékárně se prostě chyby nedělají.
Doma jsem položila tašku na stůl, vyndala nákup a nakonec i krabičku s lékem. Automaticky jsem ji chtěla dát do skříňky, ale pak jsem se na ni podívala pořádně. Název byl jiný. Chvíli jsem si myslela, že jde o jinou značku stejného léku. Otočila jsem krabičku, četla složení, dávkování, účinnou látku. Nebylo to ono. V tu chvíli mi projelo tělem horko. Takový ten krátký nával paniky, který přijde dřív, než člověk stihne přemýšlet.
Návrat do lékárny
Sedla jsem si ke stolu a chvíli jen držela krabičku v ruce. V hlavě mi běželo, jestli jsem si už vzala tabletu. Naštěstí ne. Začala jsem si přehrávat situaci v lékárně. Jestli jsem něco neřekla špatně. Jestli jsem podala správný recept. Jestli jsem měla být pozornější. Zároveň mě překvapilo, jak rychle člověk začne pochybovat sám o sobě. I když ví, že recept byl jasný.
Vzala jsem recept, krabičku a šla zpátky. Cesta mi přišla delší než normálně. V hlavě jsem si připravovala, co řeknu. Nechtěla jsem znít nepříjemně. Spíš jsem chtěla mít jistotu, že beru správně to, co mám. V lékárně už bylo méně lidí. Přišla jsem k pultu a ukázala recept i krabičku. Lékárnice se podívala do počítače a hned řekla, že došlo k záměně. Omluvila se. Byla viditelně rozpačitá. Přinesla správný lék a ještě jednou se omluvila. Řekla, že se to stát nemělo. Necítila jsem vztek. Spíš zvláštní úlevu. A zároveň lehké mrazení z představy, že bych si toho nemusela všimnout.
Podivný pocit
Doma jsem položila správnou krabičku na stůl a chvíli na ni jen koukala. Než jsem ji dala do skříňky, zkontrolovala jsem název ještě jednou. Ten den jsem si uvědomila, jak moc věcí beru automaticky. Recept, lék, dávkování. Prostě důvěřuju tomu, že všechno bude správně.
Když jsem si večer připravovala léky na další den, četla jsem názvy pomalu, jeden po druhém. Ne ze strachu. Spíš z potřeby mít jistotu, že to, co si dávám do dlaně, je opravdu to, co tam má být, protože někdy stačí jeden moment nepozornosti a člověk drží v ruce něco, co do jeho příběhu vůbec nepatří.
