Přišla mi upomínka za něco, co jsem považovala za vyřešené. Telefonát to neuklidnil

Upomínka přišla poštou, ne datovou schránkou ani mailem. To mě zarazilo jako první. Uvnitř byl formální text o nedoplatku, penále a lhůtě k úhradě. Částka nebyla likvidační, ale rozhodně nebyla zanedbatelná. Šlo o službu, kterou jsem rušila víc než rok zpátky. Pamatuju si to přesně, protože jsem tehdy řešila víc věcí najednou a měla jsem složku plnou potvrzení. Seděla jsem u stolu a četla ten dopis pořád dokola.

Vytáhla jsem staré maily a dokumenty. Našla jsem potvrzení o ukončení i poslední vyúčtování s nulovým zůstatkem. Všechno sedělo. Datum, číslo smlouvy, identifikace služby. Na upomínce ale bylo stejné číslo smlouvy a jiná historie plateb. Jako by existovaly dvě paralelní verze stejného účtu. Chvíli jsem jen seděla a snažila se přijít na to, kde se mohl stát zlom. Jestli jsem něco přehlédla. Jestli jsem nezaplatila poslední měsíc. Jenže podle výpisu jsem zaplatila všechno.

Zavolala jsem na uvedené číslo. Po klasickém čekání se ozval operátor. Popsala jsem mu situaci a nadiktovala číslo smlouvy. Chvíli byl ticho a pak řekl, že podle jejich systému evidují nedoplatek už několik měsíců. Řekla jsem mu, že mám potvrzení o ukončení i úhradě. Požádal mě, ať to pošlu mailem. To by bylo v pořádku, kdyby rozhovor skončil tam. Jenže dodal, že i kdyby šlo o chybu, proces vymáhání běží dál, dokud se věc oficiálně neuzavře. To znamenalo další upomínky, možná i předání dál.

Zeptala jsem se, jestli může dát do systému poznámku, že je případ sporný. Řekl, že to tam zapíše, ale nemůže garantovat, že se něco zastaví. Během hovoru jsem cítila, jak ve mně roste bezmoc. Nešlo o peníze. Šlo o to, že jsem měla všechno správně a stejně jsem byla vedená jako dlužník. Operátor nebyl nepříjemný. Byl jen odtažitý. Mluvil podle postupu. Každá moje věta končila u formulace musíte to řešit písemně.

Když jsme hovor ukončili, cítila jsem se hůř než před ním. Aspoň před telefonátem jsem měla pocit, že jde o omyl, který se rychle vysvětlí. Po něm jsem měla pocit, že jsem vstoupila do systému, kde pravda nic neznamená bez razítka a správného formuláře. Ten večer jsem skenovala dokumenty, psala vysvětlení a posílala přílohy. Kontrolovala jsem každý detail, jako bych obhajovala něco mnohem vážnějšího než starý účet.

Nejhorší nebyla samotná upomínka. Nejhorší byl ten okamžik, kdy jsem položila telefon a došlo mi, že i když máte pravdu, někdy to nestačí k tomu, aby vás někdo přestal evidovat jako problém. A od té doby vždycky, když vidím ve schránce oficiální obálku, otevřu ji ještě u dveří, protože klid už si s poštou automaticky nespojuju.