Přestala jsem dceři prát, aby se to naučila sama. Sbalila se a odešla z domu

Moje dcera Aneta má šestnáct let. Je chytrá, sebevědomá, ale někdy až příliš rozmazlená. Žijeme pouze spolu, protože s jejím otcem jsem se rozvedla před pár lety. Doma jsem si všímala, že po sobě nic neuklidí, prádlo hází do kouta a očekává, že se zázrakem objeví vyžehlené a složené ve skříni. Kolikrát jsem jí to říkala, vysvětlovala, prosila, ale všechno jedním uchem tam a druhým ven. A tak jsem se rozhodla pro malou lekci. Přestala jsem jí prát.

Zpočátku to vypadalo, že si toho ani nevšimla. Každé ráno stála před skříní a hledala něco čistého. „Mami, kde mám ty džíny?“ ptala se. Jen jsem jí klidně odpověděla: „Tam, kde sis je položila.“ Myslela jsem, že po pár dnech pochopí, že to není moje povinnost, ale její zodpovědnost. Jenže místo pochopení přišla bouře.

Jednoho odpoledne přišla domů rozčilená. Hodila batoh do kouta a vyštěkla: „Proč mi děláš ostudu? Ve škole už nemám co na sebe!“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že to není ostuda, ale životní lekce. Jenže ona mě nechtěla poslouchat. „Všichni mají mámy, které se o ně starají. Ty jsi jediná, která se na mě vykašlala!“ křičela. Měla jsem chuť jí odseknout, ale místo toho jsem zůstala v klidu. Věřila jsem, že časem pochopí.

Druhý den ráno jsem ji našla v pokoji s otevřeným kufrem. Balila si oblečení, kosmetiku, dokonce i deku z postele. „Kam jako jdeš?“ zeptala jsem se. „K tátovi,“ odpověděla chladně. „Aspoň tam mám čisté věci.“ Srdce mi sevřelo. Nechtěla jsem ji ztratit kvůli takové hlouposti, ale zároveň jsem nechtěla ustoupit. Když odcházela, jen jsem jí popřála, ať se má dobře. Zavřely se dveře a v domě zůstalo ticho, jaké jsem neznala.

První dny po jejím odchodu byly těžké. Všude jsem viděla její věci, slyšela její smích. Pochybovala jsem, jestli jsem to nepřehnala. Chtěla jsem ji naučit zodpovědnosti, ne ji od sebe odehnat. Každý den jsem čekala, že se ozve. Až po týdnu mi přišla zpráva: „Promiň mami. Už vím, že jsem to přehnala. Tátovi taky neperu.“

Když se vrátila domů, objaly jsme se, aniž bychom cokoliv řekly. Nešlo o vítězství ani porážku, ale o pochopení. Od té doby si Aneta pere sama. Občas jí pomůžu, ale už nikdy nečeká, že to udělám místo ní. A já jsem se naučila, že někdy musí rodič nechat dítě padnout, aby se samo naučilo vstát.