Přestali jsme dostávat pozvánky na sousedské akce. Pravdu jsem se dozvěděla náhodou

Bydlíme v domě už několik let. Nikdy jsme nebyli středem dění, ale patřili jsme tam. Grilování na dvoře, vánoční posezení, společné brigády. Nechodili jsme všude, ale pozvánky přicházely. Postupně jsem si začala všímat, že se něco mění. Slyšela jsem hluk ze dvora, smích, hudbu. Až když jsem vyšla na balkon, došlo mi, že se něco děje bez nás.

Říkala jsem si, že třeba šlo o spontánní akci. Nebo že to bylo jen pro užší okruh lidí. Nechtěla jsem z toho dělat závěr. Člověk se nerad cítí odstrčený, tak si raději najde logické vysvětlení. Jenže pak přišly další situace. Fotky na nástěnce. Řeči ve výtahu. Plány, o kterých jsme se dozvídali až zpětně. Najednou jsme byli ti, kteří chybí, aniž by si toho někdo všiml.

Pravda ke mně přišla úplně obyčejně. Stála jsem v obchodě a potkala sousedku z vedlejšího vchodu. Bavily jsme se o počasí a pak jen tak poznamenala, že je škoda, že už na akce nechodíme. Zarazilo mě to. Řekla jsem jí, že jsme žádné pozvánky nedostali. Podívala se na mě překvapeně a pak znejistěla. V tu chvíli jsem věděla, že něco není v pořádku.

Řekla mi, že se prý říkalo, že nemáme zájem. Že jsme prý odtažití a nespolečenští. Že jsme se párkrát neukázali a někdo to vyhodnotil jako nezájem. A tak se prý přestalo zvát. Bez řečí, bez dotazu. Prostě to tak vyplynulo. Ta lehkost, s jakou to popsala, mě zaskočila víc než samotný fakt. Nejvíc mě zasáhlo, že se nás nikdo nezeptal. Nikdo si neověřil, proč jsme nepřišli. Nikdo neřekl, že nám budou chybět. Stačilo pár absencí a někdo si vytvořil obrázek, který už nebyl potřeba měnit.

Najednou jsem měla pocit, že o nás mluví lidé, kteří nás vlastně neznají. A že jsme byli vyřazeni potichu, bez konfliktu, bez možnosti reagovat. Když jsem o tom mluvila doma, došlo nám, že jsme možná udělali chybu i my. Ne vždy jsme měli energii, chuť nebo čas. Brali jsme pozvánky jako samozřejmost. A že v komunitě, kde se hodně věcí řeší neformálně, stačí málo, aby člověk zmizel z mapy.

Od té doby se zdravíme stejně jako dřív. Slušně, zdvořile. Ale něco se změnilo. Už nečekám, že někdo zaklepe nebo pošle zprávu. A zároveň jsem si uvědomila, jak křehké jsou vztahy, které stojí jen na zvyku. Pak ale přišla zvláštní úleva. Aspoň vím, na čem jsem. Už nehledám pozvánky, které nepřijdou. A přestala jsem si vyčítat, že jsem něco přehlédla. Někdy nejde o konflikt ani o chybu. Někdy vás prostě někdo potichu vyřadí ze hry, aniž by vám to řekl. A vy se to dozvíte až ve chvíli, kdy už se s tím nedá nic dělat.