Článek
Jarní přezutí
Objednala jsem se do pneuservisu na výměnu kol, jako každý rok. Jarní přezutí, běžná rutina. Tentokrát jsem jela sama, protože manžel byl v práci. Auto je moje, jezdím s ním denně, starám se o něj. Nejsem sice žádný expert na techniku, ale základní věci zvládnu. O to víc mě šokovalo, co mě ten den čekalo.
Přijela jsem do servisu, který máme za rohem. Auta jsem dáváme již roky a nikdy nebyl žádný problém. Vystoupila jsem z auta a šla k dílně, kde stáli dva mechanici. Jeden z nich, starší muž s rukama od šmíru, se na mě podíval a první věta, kterou ze sebe dostal, byla: „To jste přijela sama? Bez manžela?“ Zůstala jsem zaskočená, ale jenom jsem se usmála a odkývala, že jsem opravdu přijela sama. Neřekl nic, jen něco zabručel a otočil se ke kolegovi.
Vy nevíte kde to je?
Zavedl mě k autu a zeptal se, kde mám bezpečnostní klíč ke kolům. Přiznala jsem, že netuším. Tyhle věci vždycky řeší manžel. Nabídla jsem, že se můžu podívat, jestli není v kufru nebo přihrádce, ale než jsem to stačila udělat, zasmál se nahlas a nahlas řekl kolegovi:„To je zase jedna z těch hloupých ženských. Vůbec neví, co v autě má, ale jezdit by chtěla.“ Řekl to přede mnou. Jako bych tam nebyla. Řekl to tiše, ale zároveň dostatečně na to, abych to slyšela a myslím, že věděl, že to uslyším.
V hlavě mi honilo tisíc věcí. Měla jsem mu něco odpovědět? Ohradit se? Vysvětlit mu, že jsem neudělala nic špatně? Místo toho jsem tam stála, ztuhlá, naštvaná a bezmocná. Ne proto, že bych byla hloupá. Ale proto, že mě tak někdo označil a já na to vůbec nedokázala reagovat.
Naposledy
Mechanik nakonec klíč našel v boční přihrádce. Výměnu udělal, ale už jsme si neřekli ani slovo. Zaplatila jsem a odešla. Doma jsem se skoro rozbrečela. Ne proto, že bych se zhroutila kvůli jedné větě. Ale proto, že se takhle pořád ještě může s ženou jednat a brát to jako normální. Doufám, že si mi nic podobného už nestane a pokud ano, tak to nenechám jen tak bez odezvy.
