Článek
Prázdná chodba a pootevřené dveře
Bylo krátce po půl osmé. Na patře bylo nezvykle ticho. Většinou už bývá slyšet kávovar a hlasy. Tentokrát nic. Odemkla jsem, šla ke svému místu a všimla si, že dveře zasedačky jsou lehce otevřené. Světlo uvnitř svítilo. Neřešila bych to, jenže jsem uslyšela svoje jméno. Nechtěla jsem poslouchat, ale když zaslechnete vlastní jméno, tělo nereaguje podle zásad slušnosti. Poznala jsem hlas vedoucího a kolegy z vedlejší kanceláře. Seděli jen pár metrů ode mě, ani netušili, že tam stojím.
Nejdřív šlo o čísla a výsledky. Pak přišla řeč na mě. Že jsem prý spolehlivá, ale pomalá. Že se na mě nedá tlačit. To by mě ještě neurazilo. Každý máme tempo. Pak ale zaznělo, že se mnou počítají jen dočasně. Že už mají vybranou náhradu. Prý někoho dravějšího. A že mi to oznámí až po uzávěrce, aby se neohrozily projekty. Opřela jsem se o zeď. Smlouvu jsem měla prodlouženou teprve nedávno. Při posledním hodnocení mi říkali, že jsou spokojení. Nejvíc mě dostala věta, že to vezmou přes reorganizaci, aby to vypadalo čistě.
Náhlé procitnutí
V tu chvíli se ve mně něco přepnulo. Žádný vztek, spíš zvláštní klid. Jakmile víte, na čem jste, přestane vás to vnitřně trhat. Uvědomila jsem si, že poslední měsíce pracuju déle než musím, beru úkoly navíc a snažím se dokázat hodnotu, o které už bylo rozhodnuto. Potichu jsem odešla na toaletu, zavřela se a jen seděla. Neplakala jsem. Jen jsem si v hlavě srovnávala fakta. Nešlo o pomluvu od kolegů. Bylo to přímo z vedení. Když jsem se vrátila ke stolu, už přicházeli další lidé. Usmívali se, zdravili, všechno běželo jako vždy. Jen já už tu místnost vnímala jinak.
Celé dopoledne jsem pracovala normálně. Odpovídala na maily, dokončila rozdělané věci. Vedoucí se u mě zastavil a mluvil přátelsky jako vždy. Nabídl mi kávu. Najednou jsem přesně slyšela rozdíl mezi tónem a obsahem. Otevřela jsem dokument a začala psát výpověď. Bez emocí, věcně. Překvapilo mě, jak snadno to šlo. Jako bych to měla připravené dlouho a jen čekala na signál.
Finální rozhodnutí
Vytiskla jsem ji a nechala na stole. Ještě jsem ji nepodepsala. Dala jsem si čas do oběda. Zvažovala jsem, jestli chci čekat, až mě oficiálně vyhodí, nebo odejít sama. Po obědě jsem znovu prošla kolem zasedačky. Seděl tam stejný kolega a s někým dalším probíral rozdělení mé agendy na další měsíc. Už to nebyly dohady. Už to byl plán.
Vrátila jsem se ke stolu, podepsala papír a odnesla ho na personální. Bez řeči okolo. Jen stručné předání. Odpoledne se vedoucí tvářil překvapeně. Možná byl. Možná jen dobře hrál. Když jsem odcházela z budovy, došlo mi, že největší službu mi neudělala firma ani práce, ale těch pár minut, kdy jsem přišla dřív. Stačilo stát potichu na chodbě a slyšet pravdu. Od té doby beru neplánovaný náskok jako jednu z nejcennějších věcí, které se mi v kariéře staly.
