Článek
Nadšení bylo hlavně na mé straně
O kroužku jsem slyšela od známé. Mluvila o něm jako o skvělé příležitosti, jak děti rozvíjet a posunout dál. Přesně ten typ aktivit, u kterých má rodič pocit, že když je nezajistí, něco zanedbá. Přiznávám, že jsem se nadchla rychle. Doma jsem to podala skoro jako hotovou věc. Zkusíme to, uvidíš, bude tě to bavit. Souhlas přišel, ale spíš vlažný. Brala jsem to jako normální ostych z nového prostředí. Dnes už vím, že to byl první signál.
Do cvičebny jsem šla s dobrým pocitem. Ostatní rodiče působili odhodlaně, děti vybavené, všechno organizované. Jen moje dítě se mě drželo o trochu déle než obvykle. Když si je vedoucí přebírala, viděla jsem v očích nejistotu. Přesvědčila jsem sama sebe, že je to běžné. Po deseti minutách se otevřely dveře a trenérka si mě zavolala stranou. Prý je všechno v pořádku, ale že je vidět velký stres a zapojení je minimální. Doporučila ať tomu dáme čas.
Prostě ne
Když hodina skončila, nemusela jsem se ptát. Bylo to vidět hned. Stažený výraz, ticho, žádné nadšené vyprávění jako jindy po hraní. Jen krátká odpověď, že už tam nechce. Automaticky jsem chtěla reagovat větou, že první hodiny bývají těžké. Pak jsem se zarazila. Místo přesvědčování jsem se zeptala, co přesně bylo nepříjemné. Odpovědi byly konkrétní. Hluk, křik, moc dětí. Prostě to popsal.
Došlo mi, že jsem si do toho promítla vlastní představu. Chtěla jsem, aby se naučil něco nového, aby měl náskok, aby se rozvíjel. Jenže rozvoj nevypadá vždycky tak, jak si ho nalajnuje dospělý. Někdy je rozumnější ustoupit než tlačit. Doma jsem si znovu četla popis kroužku. Najednou jsem mezi řádky viděla věci, které jsem předtím přehlédla. Důraz na soutěžení, tempo, srovnávání. Pro některé děti ideální. Pro moje očividně ne.
Rychlé rozhodnutí
Dřív bych trvala na tom, že se to má aspoň pár týdnů zkusit. Tentokrát ne. Napsala jsem, že pokračovat nebudeme. Bez dlouhého vysvětlování. Překvapilo mě, jaká úleva přišla hned potom. Večer byl doma klid. Žádné přemlouvání, žádný odpor, žádné smlouvání. Jen normální nálada. Ten kontrast byl dost výmluvný.
Papír s přihláškou mi zůstal ležet na stole ještě pár dní. Nevyhodila jsem ho hned do koše. Byl to docela přesný otisk mého nadšení, které tentokrát nepatřilo tomu, kdo měl na kroužek chodit. Stačila jedna hodina, aby bylo jasno, i když jsem původně čekala úplně jiný příběh.
