Přítel mé dcery si se mnou chtěl promluvit. Začal mě svádět a bylo jasné, co doopravdy chtěl

Řekl, že by si se mnou rád promluvil beze svědků. Prý o něčem důležitém. Dcera byla pryč, byt úplně prázdný. Nepřišlo mi to zvláštní. Brala jsem ho jako součást rodiny, mladého muže, který k nám patří. Sedli jsme si ke stolu a čekala jsem, že začne mluvit o problémech nebo nejistotě. Začal úplně jinak.

Mluvil neurčitě, ale tón byl zvláštní. Komplimenty, které byly příliš osobní. Pohledy, které se zdržely déle, než je slušné. Nejdřív jsem si říkala, že jsem přecitlivělá. Že jen neumí mluvit s dospělými ženami. Pak se posunul blíž a dotkl se mé ruky. V tu chvíli mi bylo jasno. Nešlo o zmatek ani o nedorozumění. Bylo zřejmé, že nepřišel mluvit, ale přišel zkoušet hranice. Mluvil o tom, že mě obdivuje, že mě vnímá jinak než ostatní. Bylo to nepříjemné, nečekané a hlavně naprosto nepřijatelné. Přerušila jsem ho hned. Bez křiku, ale pevně.

Místo omluvy se snažil situaci zlehčit. Tvrdil, že to myslel jako kompliment. Že jsem to špatně pochopila. Ta snaha obrátit vinu na mě byla možná horší než samotný pokus. Došlo mi, že to nebyl impuls. Bylo to promyšlené. A že jsem asi nebyla první, kdo musel rychle zareagovat.

Jakmile odešel, seděla jsem dlouho v tichu. Nemyslela jsem na sebe. Myslela jsem na dceru. Na to, s kým je. Na to, co o něm vlastně ví. Nevěděla jsem, jak jí to říct. Jestli vůbec. Každá možnost bolela. Mlčet znamenalo nést to sama, ale kdybych jí to řekla, tak by jí to rozbilo celou její představu o něm. Neustále jsem nad tím přemýšlela a nakonec se rozhodla jednat.

Nakonec jsem jí to řekla. Klidně, bez emocí a snažila jsem se ho nepošpinit. Popsala jsem přesně, co se stalo. Nechtěla jsem nic přikrášlovat ani dramatizovat. Jen pravdu. Její reakce byla tichá, ale ostrá. Viděla jsem, že se v ní něco zlomilo. A že to není poprvé, kdy cítí, že něco nesedí.

Od té doby u nás nebyl. Dcera si vzala čas. Já taky. Uvědomila jsem si, jak tenká je hranice mezi důvěrou a jejím zneužitím. A jak důležité je říct ne hned, bez ohledu na to, jak nepříjemné to je. Nešlo o pokušení, ale šlo o charakter. A ten se ukáže právě ve chvíli, kdy si někdo myslí, že ho nikdo neuvidí.