Článek
Krásné začátky
Když jsem se s přítelem seznámila, připadal mi jako splněný sen. Pozorný, milý, nápomocný. Byl přesně ten typ, u kterého máte pocit, že jste konečně našla klid. Všude mě doprovázel, s ničím neměl problém, nic mu nevadilo. Dokonce i moje práce na směny, kterou jiní kritizovali, bral jako samozřejmost.
Občas jsem si říkala, že je až moc dokonalý. Ale kdo by si stěžoval, že? Po letech vztahů, kde jsem byla spíš ta, která se přizpůsobovala, jsem si jen užívala, že mě někdo přijímá takovou, jaká jsem. Jenže přesně po roce vztahu přišel zlom. Nenápadný, ale zásadní.
Skutečná tvář
Začalo to večer u večeře. Seděli jsme u stolu a on najednou, bez úvodu, spustil:
„Myslím, že bychom si měli ujasnit pravidla.“ Zarazilo mě to. „Jaká pravidla?“ Usmál se způsobem, který jsem u něj nikdy neviděla. „No… věci, které bys měla dělat, aby náš vztah fungoval.“
A pak to přišlo. Snad pět minut jsem jen poslouchala seznam požadavků, které neměly s partnerským vztahem nic společného.
„Nechci, abys chodila ven bez toho, abys mi řekla kam.“
„Bylo by dobré, kdybys přestala nosit krátké sukně.“
„Kamarádky, které nemám rád, bys neměla vídat.“
„A ráno bys mi měla psát, hned jak vstaneš.“
„Nevadilo by mi, kdybys přestala následovat cizí muže na Instagramu.“
A tečka na závěr:
„Když budu něco potřebovat, řeknu. Očekávám, že to uděláš bez řečí.“
Seděla jsem, dívala se na něj a měla pocit, že přede mnou sedí úplně jiný člověk. Jako by rok jen čekal, až se usadím, a teď konečně vytáhl pravou tvář.
Návrat do reality
Když skončil, zeptal se mě: „Tak co? Souhlasíš?“ V tu chvíli se mi rozbušilo srdce, ne strachem, ale jasným uvědoměním. Tohle není partner. Tohle je člověk, který rok sbíral body, aby mě mohl ovládat. „Nesouhlasím,“ řekla jsem tiše. „A nejspíš už nikdy souhlasit nebudu.“
Začal se vymlouvat, že to myslí dobře, že chce jen harmonický vztah, že je přece normální mít požadavky. Jenže já jsem slyšela jediné: kontrola, manipulace, tlak.
Zvedla jsem se, vzala si kabát a šla.
Nejlepší rozhodnutí
Ten večer jsem sbalila jeho věci a nechala je za dveřmi. On psal, volal, prosil, pak vyhrožoval, přesně podle scénáře, který odhalil, jaký skutečně je.
Trvalo pár týdnů, než jsem se s tím vším srovnala. Měla jsem pocit, že jsem rok žila s někým, kdo mi hrál divadlo. Ale odešla jsem včas. A dnes, když si na to vzpomenu, jsem ráda, že jsem nepodlehla slibům ani lítosti. Někdy není nejdůležitější, jak člověk začíná, ale jak se chová, když si myslí, že vás už má jistou.
