Článek
Poznámka
Syn přišel ze školy nezvykle tiše. Boty odkopl do rohu, batoh hodil na zem a podal mi zmuchlaný papírek. „Mami… jen to prosím přečti,“ řekl. Rozložila jsem poznámku a krev se mi nahrnula do tváří. Bylo na ní napsáno:
„Váš syn opět narušuje hodinu. Je drzý, nepracuje a chová se nevychovaně. Prosím o okamžitou nápravu.“ Pod čarou velkými písmeny: „Jestli to takhle půjde dál, přistoupíme k dalším opatřením.“ Seděla jsem u stolu a třásla se vzteky. Syn nikdy nebyl problémové dítě. Možná živější, upovídaný, ale rozhodně ne nevychovaný. Tahle poznámka byla napsaná způsobem, který urážel nejen jeho, ale i mě jako matku.
Jaká je pravda?
„Co se stalo?“ Stál u dveří s očima sklopenýma k podlaze. „Já… jen jsem během hodiny řekl, že jsem učebnici zapomněl doma. Paní učitelka začala křičet a řekla, že jsem to určitě udělal schválně. A pak jsem měl ještě jednou něco odpovědět a nějak se jí nelíbilo, jak jsem to řekl.“
„A co přesně jsi řekl?“ „Že tomu nerozumím.“ A to bylo vše. Nic víc. Žádné bitky, žádné sprosté slovo, žádný chaos. Jen dítě, které přiznalo, že něčemu nerozumí.
Vysvětlení
Další den jsem čekala po vyučování před školou. Učitelka vyšla ze třídy a sotva mě uviděla, nasadila přísný výraz. „Ah, vy jste maminka toho problémového chlapce.“ V tu chvíli mi stoupl tlak. „Mého syna jste nazvala nevychovaným. Chci vědět proč.“
Začala mluvit o tom, že syn „působí rušivě“, že „vypadá, jako by se nesnažil“, a že „děti jako on komplikují výuku“. Ale konkrétní příklad? Nic. Jen obecné soudy a povýšený tón. „Paní učitelko,“ řekla jsem ostře, „jestli je vaše představa kázně to, že se děti bojí říct, že něčemu nerozumí, pak máte problém vy, ne on.“ Okolní učitelé se ohlédli. Ona ztuhla.
Náročný rok
Nakonec přiznala, že je letos přetížená, že třída je hlučná a že občas „některé děti schytají reakci, kterou si nezaslouží“. Byla to poloviční omluva, ale alespoň něco. Dohodly jsme se, že syn dostane šanci vysvětlit látku ještě jednou, v klidu. A že poznámka bude vzata zpět, protože rozhodně neodpovídala realitě.
Syn si ten den domů nesl čistou žákovskou a trochu klidnější výraz. „Mami, tys na ni křičela?“ zeptal se. „Ne,“ usmála jsem se. „Jen jsem řekla pravdu nahlas.“ A naučila jsem se, že žádný papírek neřekne o dítěti celou pravdu, ale způsob, jakým je napsaný, vám často řekne všechno o tom, kdo ho napsal.
