Článek
Padnou jako ulité
Sestru mám ráda, i když jsme každá úplně jiná. Já jsem opatrná, plánuju dopředu, zatímco ona je spontánní a často věci řeší, až když je pozdě. Když mi zavolala pár dní před svatbou společné kamarádky, že nemá co na sebe, bylo mi jí líto. Nabídla jsem jí, že jí půjčím svoje oblíbené šaty. Nosím je jen výjimečně, protože jsem si je kdysi koupila v zahraničí a byly drahé, ale sestra mě přesvědčila, že na ně dá pozor.
Přijela si pro ně, vyzkoušela si je, padly jí skvěle. Smála se, že je konečně chvíli za dámu. Řekla jsem jí, ať si na ně dává pozor a ať je donese hned po svatbě, vyprané a v pořádku. Souhlasila. Jenže co jsem si vyslechla pár dní poté, mě dostalo. Hned jsem věděla, že nic podobného už jí nikdy nepůjčím.
Skvrna od vína
Volala mi v pondělí ráno. Nezvykle opatrným tónem, že se jí stala menší nehoda. Na šaty se během večera vylilo červené víno. Ne její vinou, někdo do ní strčil a sklenka se převrhla přímo na šaty. Prý se snažila skvrnu zachránit, ale nezvládla to a tak je sama vyprala. Na čtyřicet stupňů a potom vysušila v sušičce.
Nevěřila jsem vlastním uším. Ty šaty byly z jemného materiálu, který se nesmí sušit ani prát v tak teplé vodě. Když mi je o dva dny později přinesla, zůstala jsem stát jako opařená. Barva vybledlá, látka ztvrdlá a dole u krajky navíc díra, kterou se prý pokusila opravit, ale jen ji zhoršila. A pak přišlo to nejhorší. Řekla, že kdybych jí nepůjčila tak drahou věc, nemusela by tohle vůbec řešit. Prý jsem měla vědět, že na svatbě se pije a že je riziko, že se něco ušpiní.
Už nikdy
Nepřišla žádná omluva ani lítost. A to mě mrzelo víc než to, že šaty jsou nenávratně pryč. Žádná omluva, žádná snaha něco napravit, ale jen výmluvy a přenášení viny na mě. Od té doby si dávám větší pozor, komu co půjčuju. A sestru mám ráda dál, ale už vím, že některé věci mezi námi sdílet nemůžu.
Zní to jako drobnost, ale člověk někdy až v takových situacích pozná, kdo opravdu umí přijmout zodpovědnost. Sestru znám dobře celý život, ale takovou lehkovážnost jsem rozhodně nečekala.