Schoval jsem se v koupelně a slyšel telefonát manželky. Když to položila, hned jsem jí sbalil věci

Byl to večer, obyčejný jako každý jiný. Zrovna jsem se vysprchoval a uslyšel jsem jak manželka mluvila s někým do telefonu. Hlas měla tichý, měkký… úplně jiný než ten, kterým mluvila se mnou. Zastavil jsem se. Nechtěl jsem vyloženě špehovat, jen jsem ztuhl a poslouchal, protože něco v jejím tónu mě zarazilo.

„Já taky… už brzy,“ zašeptala. „Neboj, on na nic nepřijde.“ Pak se zasmála takovým způsobem, jakým se mnou roky nesmála. V tu chvíli mi došlo, že to není hovor s kamarádkou. Nebyl to smích ženy, která volá domů z práce unavená a podrážděná. Byla to zamilovaná puberťačka.

„Zítra po obědě tam budu. Už se tě nemůžu dočkat,“ pokračovala. A pak ticho… jen tiché „miluju tě“. To mě probodlo jak nůž. Ruce se mi třásly. Srdce bušilo tak silně, že jsem měl pocit, že to uslyší i ona. Chtěl jsem mít naději, že jsem se spletl. Ale člověk přesně pozná, když jeho partner mluví s někým jiným.

Odešel jsem tiše do ložnice, sedl si na postel a díval se kolem sebe. Na nábytek, který jsme vybírali spolu. Na fotky z dovolené. Na její věci, které byly v našem domě víc doma než já. A najednou jsem se cítil jako cizinec.

Došla za mnou do ložnice s úsměvem, který zmizel ve chvíli, kdy mě uviděla sedět na posteli. „Děje se něco?“ zeptala se. „Sbal si věci,“ řekl jsem tiše. Ztuhla. „Cože? Proč?“

Podíval jsem se jí přímo do očí. „Slyšel jsem tě. Slyšel jsem celý ten telefonát.“
Zbledla. Pak začala koktat něco o tom, že jsem to špatně pochopil, že to byla jen sranda, že jsem neměl poslouchat. Jenže to nebyla odpověď, to byla panika přistiženého člověka. „Nemusíš nic vysvětlovat,“ řekl jsem. „Jen si zabal věci.“

Najednou stála u mě, objímala mě kolem ramen, brečela. „Nic jsem s ním neměla, jen si… rozumíme.“ A to mě dorazilo, protože vztah se nehroutí kvůli jedné zprávě nebo jednomu polibku. Hroutí se ve chvíli, kdy si partner začne „rozumět“ s někým jiným víc než doma.

A pak už jsem jen sledoval, jak si balí tašku. Nebouchal jsem dveřmi. Nekřičel jsem. Necítil jsem ani vztek. Jen obrovské vyprázdnění. Když za ní zaklaply dveře, bylo doma zvláštní ticho. Sedl jsem si na gauč a poprvé po dlouhé době jsem si připadal, že jsem doma já. Vztah někdy skončí jednou větou, jedním telefonátem. A někdy se ten konec ukáže jako nový začátek, který člověk potřeboval už dávno, jen se bál ho udělat.