Seděla jsem v tramvaji, když si ke mně přisedl neznámý muž. Ten rozhovor mi změnil život

Seděla jsem u okna a jela domů z práce. Unavená, trochu otrávená, v hlavě seznam věcí, které ještě musím stihnout. Tramvaj byla poloprázdná, takový ten odpolední mezičas. Když si ke mně přisedl pán, skoro jsem to ani nezaregistrovala.

Byl starší. Ne o moc, ale starší než já. Obyčejně oblečený, nic, co by mě zaujalo. Automaticky jsem si dala sluchátka do uší, i když mi ani nehrála hudba. Spíš zvyk než potřeba. Po chvíli se ke mně naklonil a zeptal se, jestli tahle tramvaj jede na konečnou. Sundala jsem jedno sluchátko a odpověděla, že ano a tam budu vystupovat. Čekala jsem, že tím to skončí, jenže neskončilo.

Začal mluvit. Nevtíravě. Klidně. Řekl, že jede na stejné místo jako já. Že tam dřív jezdil často, ale teď už moc ne. Přikývla jsem, spíš ze slušnosti. Pořád jsem byla v půlce myšlenek jinde. Pak se mě zeptal, jestli mě baví práce, ze které jedu. Ta otázka mě zaskočila. Ne tím, že by byla osobní, ale tím, jak byla položená. Ne jako tlachání, ale spíš jako opravdový zájem. Řekla jsem pravdu. Že jsem tam už dlouho a že mám pocit, že se jen točím v kruhu. Vlastně jsem ani nevěděla, proč mu to říkám. Cizímu člověku v tramvaji.

Usmál se a řekl něco, co mi úplně rozhodilo rytmus. Že to poznal, protože když je člověk spokojený, sedí jinak. Dívá se jinak. Že já prý koukám, jako bych už byla o stanici dál, než kde opravdu jsem. Zasmála jsem se, ale nebyl to veselý smích. Spíš takový ten, když tě někdo nečekaně trefí. Pak mi řekl, že strávil patnáct let v práci, kterou nesnášel. Že si pořád říkal, že to ještě vydrží. Kvůli penězům, kvůli jistotě, kvůli tomu, že už je to vlastně jedno. A že jednoho dne si uvědomil, že nejhorší na tom není ta práce. Ale to, že si zvykneš na pocit, že ti něco utíká a bojíš se to chytit zpátky.

Nevím, kolik zastávek jsme takhle mluvili. Čas se zvláštně rozmazal. Když jsme vystupovali, řekl jen, ať na sebe nejsem přísná. A že jestli mě něco už dlouho tíží, tak to asi není náhoda. Dveře se zavřely a tramvaj odjela. Já zůstala sedět na zastávce a koukala na své ruce. Měla jsem pocit, jako by mi někdo sundal brýle, o kterých jsem ani nevěděla, že je nosím.

Ten muž mi neřekl, co mám dělat. Nedal mi radu, návod ani řešení. Jen pojmenoval něco, co jsem si dlouho nechtěla přiznat. A někdy to úplně stačí. O pár měsíců později jsem dala výpověď. Nebylo to hned. Nebylo to snadné. Ale pokaždé, když jsem začala pochybovat, vzpomněla jsem si na tu jízdu tramvají. A na to, že i obyčejný rozhovor s cizím člověkem může člověka postrčit přesně tam, kam se sám bál dojít.