Článek
Večerní vyrušení
Zpráva mi přišla večer. Už jsem byla v pyžamu, v kuchyni zhasnuto, jen světlo z telefonu. Myslela jsem si, že to bude něco organizačního. Zrušený trénink, změna času, cokoliv takového. Otevřela jsem ji úplně automaticky. Už první věta mi nebyla příjemná. Psalo se v ní, že bychom si měli promluvit o synově přístupu. Že má pocit, že fotbal možná není pro něj. Že si toho všímá už delší dobu. A pak to začalo být konkrétní.
Že se nesoustředí, fláká to a brzdí ostatní. Že když ho trenér napomene, kouká do země a to všechno kazí atmosféru v týmu. Každá další věta byla horší než ta předchozí. Seděla jsem na gauči a četla to pomalu, několikrát dokola. Ne proto, že bych tomu nerozuměla. Ale proto, že jsem pořád čekala, kdy přijde nějaké ale. Něco ve stylu, že je to kluk, že se to zlepší, že to chce čas. Nic takového tam nebylo.
Kde je problém
Na konci stálo, že by bylo možná lepší, kdyby si syn našel jiný sport. Nebo aspoň dal pauzu, protože takhle to dál nejde. Zavřela jsem telefon a měla jsem chuť ho hodit někam do rohu. Ne kvůli tomu, co psal. Ale kvůli tomu tónu. Jakoby šlo o dospělého chlapa, ne o dítě. Jakoby šlo o výkon, ne o kluka, který se teprve učí, co vůbec chce.
Nejhorší bylo, že jsem si vzpomněla na cestu z posledního tréninku. Jak byl tichý. Jak řekl, že ho to dneska nebavilo. Jak se mě ptal, jestli tam musí chodit pořád. Tehdy jsem to přešla. Řekla jsem mu, že to k tomu patří, protože ne každý den je zábava. Seděla jsem tam a došlo mi, že jsem ho možná tlačila někam, kde být nechce. Jen proto, že fotbal hrají ostatní. Přece je to normální. Musí se to dát vydržet.
Řešení
Ráno jsem mu tu zprávu nečetla. Jen jsem se ho zeptala, jestli ho fotbal pořád baví. Chvíli mlčel. Pak pokrčil rameny a řekl, že vlastně ne. Že se mu tam nelíbí. Že se bojí, když na něj trenér křičí. Že má pocit, že je špatně. V tu chvíli bylo jasno. Ne kvůli té zprávě. Ale kvůli tomu, jak to řekl. Potichu a bez emocí. Jen unaveně.
Trenérovi jsem odepsala stručně. Poděkovala jsem za zprávu a napsala, že syn ve fotbale pokračovat nebude. Nic víc. Žádné vysvětlování. Neměla jsem potřebu se obhajovat. Ten den jsme šli po škole na zmrzlinu. Smál se. Poprvé po dlouhé době mi vyprávěl, co se mu honí hlavou. A mně došlo, že někdy stačí jedna zpráva k tomu, aby člověk pochopil, že vytrvalost není vždycky ctnost. Někdy je to jen přehlížení toho, co je očividné.
