Článek
Skrytý požadavek
Můj šéf byl vždy náročný. Cílevědomý, zvyklý mít věci pod kontrolou. Když začal mluvit o tom, že by bylo dobré se občas sejít i mimo pracovní dobu, neznělo to hned podezřele. Tvrdil, že v kanceláři není klid. Že některé věci se lépe řeší u kávy nebo večeře. Že to posune projekty dál. Neptal se, spíš oznamoval.
Zpočátku jsme opravdu mluvili o práci. Pak se ale tón začal měnit. Osobní otázky, poznámky o vzhledu, narážky, které se nedaly snadno odmítnout bez toho, aby člověk nepůsobil přecitlivě. Když jsem naznačila, že mi to není příjemné, odpověděl, že to přeháním. Prý je to běžné a patří to k budování důvěry.
Pocit, že nemám kam uhnout
Byla jsem v podřízené pozici a věděla jsem to. Každé odmítnutí mě stálo energii. Bávala jsem se, že budu označená za problémovou. Že přijdu o projekty, o příležitosti. Zároveň jsem cítila, že se něco posouvá špatným směrem. Nešlo o práci, šlo o moc. A o to, že si ji byl jistý. Manžel si všiml, že jsem nervózní. Že chodím domů později, že jsem rozptýlená. Nechtěla jsem z toho dělat drama, tak jsem mu řekla jen část pravdy. Že máme víc schůzek, že je to náročné období.
Nevyptával se. Věřil mi. Možná právě proto mě později tolik překvapilo, jak rychle se věci změnily. Jednoho dne šéf zmínil, že ví, že jsem vdaná. Řekl to zvláštním tónem, jako by si dělal poznámku. O pár dní později se manžel náhodou dozvěděl, že se vídáme i mimo práci. Ne ode mě. Zareagoval okamžitě. Bez křiku, bez výčitek. Jen chtěl vědět, o co jde.
Zvláštní pachuť
Když se šéf dozvěděl, že o těch schůzkách manžel ví, všechno se změnilo. Najednou nebyl čas. Setkání mimo kancelář přestala být nutná. Komunikace se vrátila do pracovních kolejí. Žádné poznámky, žádné narážky. Profesionální odstup, který prý byl vždy samozřejmý. Ulevilo se mi, ale zároveň mě to zasáhlo. Ne proto, že by to skončilo, ale protože to skončilo až ve chvíli, kdy do hry vstoupil jiný muž. Ne můj názor, ne můj nesouhlas, ale vědomí, že nejsem sama. Došlo mi, že respekt, o kterém mluvil, neměl se mnou mnoho společného.
V práci jsem zůstala. Ale něco se ve mně posunulo. Už si nenamlouvám, že každý požadavek je nutně pracovní. A už vím, že hranice nejsou něco, co se vyjednává podle toho, kdo se dívá. Nejvíc mě ale nepřestává udivovat, jak rychle se dokáže změnit chování člověka, když zjistí, že nejste tak sama, jak si myslel.
