Článek
Něco nesedí
Naše zahrada byla naše pýcha. Každé jaro jsme ji s manželem zvelebovali a těšili se, až všechno rozkvete. Proto jsme si hned všimli, když se u plotu začalo něco dít. Nový soused přivezl hromadu dřeva a začal zatloukat sloupky. Mysleli jsme, že jen opravuje starý plot, ale brzy nám došlo, že staví úplně nový a to o pořádný kus v našem.
Chtěli jsme to vyřešit klidně. Pozvali jsme ho na kávu a zeptali se, proč staví právě tam. Tvrdil, že hranice pozemku vede jinak, než si myslíme, a že si to „přesně změřil“. Mluvil sebejistě, jako by měl vše podložené, a nedal se přesvědčit. My ale věděli své.
Slušně to nepůjde
Doma jsme vytáhli staré plány, které jsme dostali od geodeta při koupi pozemku. Bylo v nich jasně zakreslené, kde končí naše půda a sousedův plot stál dobrých padesát centimetrů v našem. Šli jsme za ním znovu, tentokrát s papíry v ruce. Jen se pousmál a řekl: „Padesát centimetrů, to snad nebudeme řešit.“
To už nám došla trpělivost. Nešlo o pár čísel, šlo o princip. Nechtěli jsme, aby si někdo bez dovolení přivlastnil náš majetek. Manžel zašel na obecní úřad, kde mu potvrdili, že máme pravdu. Doporučili nám pozvat geodeta, aby to oficiálně přeměřil. Když jsme sousedovi ukázali výsledky, pokrčil rameny a dál si dělal po svém. Nakonec jsme byli nuceni obrátit se na právníka. Poslal mu výzvu k odstranění plotu a upozornil, že pokud to neudělá, věc půjde k soudu.
Pochopení
Několik dní se nic nedělo. Každé ráno jsme se dívali na ten plot, který nám kazil náladu, a přemýšleli, jestli to opravdu budeme muset hnát až tak daleko. Pak ale jednoho dne zmizel první sloupek, pak druhý a nakonec celý plot. Soused ani slovo neřekl a prostě ho po nocích rozebral.
Od té doby se zdravíme jen zdvořile. Už nikdy se o tom nezmínil a hranice pozemku zůstala tam, kde má být. My jsme si ale z celé situace vzali ponaučení: slušnost je fajn, ale někdy je potřeba dát jasně najevo, že si člověk nechá šlapat po hlavě jen jednou.
