Článek
Souboj se sousedem
Nikdy jsem nebyla vášnivá kuřačka. Dvě cigarety večer po práci, když je ticho a konečně klid, to bylo všechno. Kouřila jsem výhradně na balkoně, aby to doma nikomu nevadilo. Vždycky jsem si dávala pozor, aby kouř nešel k sousedům, jenže soused z horního patra to viděl úplně jinak. Jednoho dne zazvonil a spustil: „Paní, ten kouř mi leze do bytu! Nedá se dýchat!“ Stál tam s rukama v bok a díval se na mě, jako bych mu úmyslně trávila rodinu.
Omluvila jsem se, i když jsem věděla, že to sotva může být pravda. Jenže ne. O týden později jsem ve schránce našla lístek: „Zase jste kouřila! Někomu to vadí!“ O pár dní později mě zastavil na chodbě a vyčetl mi, že mu kvůli mně zapáchá prádlo. Snažila jsem se to přejít, ale jeho výpady se stupňovaly. Volal dokonce i na domovní správu, kde mu trpělivě vysvětlili, že kouření na vlastním balkoně není zakázané. To ho rozčílilo ještě víc.
Došla mi trpělivost
Od té doby mě sledoval kdykoli, když jsem vyšla ven s cigaretou, hned bylo slyšet, jak otevírá okno a vzdychá, aby mi dal najevo, že ho zase obtěžuju. Jednoho večera, po dalším náročném dni v práci, jsem si zapálila a vydechla kouř směrem k ulici. V tu chvíli se z horního patra ozvalo typické zaklepání na zábradlí a pak jeho hlas: „Zase hulíte? To už je opravdu neúnosné!“ Tentokrát jsem se rozhodla, že mlčet nebudu.
Zvedla jsem hlavu, podívala se na něj a klidně, ale nahlas řekla: „Pane, kdybyste měl tolik energie do práce jako do sledování mého balkonu, už byste byl generální ředitel.“ Na okamžik bylo úplné ticho. Cítila jsem, jak se z oken v okolí někdo dívá. Pak se ozvalo tlumené uchechtnutí z protějšího balkonu a soused se prudce stáhl dovnitř. Zatáhl záclony a bylo po scéně.
Konečně klid
Od té chvíle bylo ticho. Žádné stížnosti, žádné poznámky, žádné ťukání na zábradlí. Občas se potkáme na chodbě, pozdravíme se zdvořile, ale ani slovo navíc. Vypadá to, že pochopil, že mě jen tak nezastraší. Celá ta zkušenost mě naučila jedno: s některými lidmi se prostě nejde dohodnout klidem, dokud nevidí, že se nebojíte ozvat. Někdy stačí říct jednu jedinou větu, aby si uvědomili, že přehánějí.
Dnes si svou večerní cigaretu na balkoně vychutnávám víc než dřív. Ne proto, že bych měla z vítězství radost, ale protože mám konečně klid a ten chutná lépe než jakýkoli tabák.
